Vizovice, aneb vesnice snů

Poslední dubnový víkend jsem si vyhradil pro návštěvu svého kamaráda Ježka, bo do té Asie mě to vždycky tak ňák nějak táhlo. Cesta byla celkem v pohodě, jen ti místní ogaři byli vždy celkem flustrovaní, že je předjela malá Máňa a naháněli mě pak po silnici jak kapra ve vaně. Při vjezdu do obce mě osvítil duch svatý, neb sem všude v okolí viděl jen trnkové (překlad: švestkové) sady pana Jelínka. O ou, řekl jsem si, to zas bude víkend. A on byl. Začalo to všecko místním zdarma přístupným safari, kde si každý v místním veletoku může vyfotit, nakrmit či dokonce ulovit libovolný počet nutrií a při tom hovno nikde. Následuje rodinka komárů, kačen i s kačerama, hejno ryb a vrcholem všeho je několik typů lopat roztoucích přímo ze dna potoku. Po příchodu na náměstí se k nám přitočil takový podivný chlapík a povídá: "mám na mražáku krygle, dáte si?" Nechápu oč jde, ale najednou sedim v super hospodě s vodotryskem v podobě minerálky, co vyhazuje pojistky, piju pivo z krásně vychlazeného půlitru s ouškem a ten chlapík najednou drží v ruce tác plný slivovic a zas povídá: "tož já su Ruda a to je na uvítanou. No a pač to takhle šlo celý večer a příchazela stále spousta dalších lidí, tak už můžu popsat jen to, že mě ráno bolela hlava jak sviňa a cele dopoledne jsem věnoval sestavování paměťového puzzle, ze kterého jsem měl po probuzení sotva tak rám, neb jsme se vzbudili asi 10 km od Vizovic na Pasekách v chalupě Ježkovi mamy. Po vystřízlivění a zajímavé procházce se zase začaly dít věci. K obědu bylo výtečné jehněčí se zelím, takže plyn na večer byl zajištěn. Rozebrali jsme včelín a studovali tvorbu pláství, taky našli živého ježka, naháněli ovečky do chléva, aby jsme zjistili, která má kuličky a mohla se stát v budoucnu beranem. Pak přišel opět výlet po okolí a večer se grilovalo a povídalo, naštěstí už moc nepilo. V neděli jsme pak vyrazili na Pulčínské vrchy s velice zajímavou pískovcovou stavbou, které jsou ukryté ve středu Beskyd. Sice foukal vítr jako sviňa, ale přesto jsme předvedli dokonalý horolezecký výstup a na nejvyšší bod jsme dostali i všechny tři psy. Odměna v podobě poctivého řízku na sebe nenechala dlouho čekat. Kousek vedle je pak lezecká oblast Čertovy skály z poměrně pevného a hrubého pískovce, kde jsme pro změnu stáli dole pod lezci a radili jim jak trenéři na tribuně fotbalového zápasu, že lepší je to z prava nebo že toho bych se zrovna nechytal a tak. Nutno podotknout, že během celé naší mise se nikomu ze skálolezců naštěstí nic nestalo. No a pač už se blížil konec víkendu, tak jsem napakoval Máňu až po vrch, dal si orienťák po místních vesnicích a polňačkách, abych mohl v Přerově vyzvednout Zikiho a hurá domů do Evropy. Celou cestu jsem valil 140 km/hod, ve vesnicích 70 km/hod, čára nebyla zeď, ale žádné prasení. V Turnově, 20 km před domovem mě zastavila hlídka a tento týden to bylo již po třetí za 500 Kč, tentokráte pro opomenutí zelené karty doma na stole. No nic, paráda, jen se prosím nedivte, že na autech policie teď vedle nápisu pomáhat a chránit bude ještě uveden sponzor - Mára.

Autodoprava

Přeprava osob je zajišťována mikrobusem VW T5. Volbou naší osobní přepravy si zajistíte profesionální přístup a zkušené řidiče, kteří se umějí domluvit cizími jazyky. Nabízíme taxi na letiště, taxi kamkoli na objednávku, sportovní akce, přesuny kapel, přesuny na závody a tréninkové kempy, doprava na zájezdy, přeprava zaměstanců či dětí. Kapacita našeho vozu je 9 osob včetně řidiče. Zajišťujeme také přepravu zboží do 1,2t.

Ceník dle hodin:

Okolí Liberce a Jablonce nad Nisou - 500 Kč/hod od 9-20:00 - 600 Kč/hod od 20.00-9:00

Čekací doba - 100 Kč/hod od 9-20:00 - 150 Kč/hod od 20.00-9:00

Ceník dle km:

po ČR 11 Kč/km od 9-20:00 - 13 Kč/hod od 20.00-9:00

po EU 12 Kč/km od 9-20:00 - 14 Kč/hod od 20.00-9:00

Všechny ceny je možno po dohodě upravit. V případě zájmu volejte 777101981 nebo pište na e-mail m.pazdera@centrum.cz

Masér a fyzioterapeut

Bolí vás často záda, máte problémy s krční páteří, či chcete jen dopřát vašemu tělu zdárný odpočinek a regeneraci? Nabízím několik forem masáže celého těla (sportovní, reflexní, bodová, biotronická), rehabilitační a regenerační cvičení. Ceny lze upravit dohodou a jsou uváděny v hodinách.

základní masáž 250 Kč/hod
odblokovávací masáž 300 Kč/hod
rehabilitační cvičení 350 Kč/hod
regenerační cvičení 350 Kč/hod

Gobi není jenom poušť

Naše poslední peníze i čas při putování po Mongolsku byly vyhrazeny pro prozkoumání tajemné pouště Gobi. Měl jsem představu o nekonečných pláních plných písčitých dun, mezi kterými se prohání záhadný Olgoj Chorchoj, občas člověk zakopne o nějakého toho dinosaura a místní erodované kaňony jsou jako stvořené pro lezení. Turisté běžně jezdí na takový klasický okruh na okraji Gobi s hrstkou atrakcí, ale my chtěli něco víc, my chtěli tu pravou Gobi, o které jsem jako mladý čítal knížky se zadrženým dechem, tu, kterou je těžké přejít, a přespat v ní jen tak pod širákem, rovná se téměř šílenství.

Krokodýl Dundee po Mongolsku V Ulanbátaru jsme se proto sešli s Alenou, jenž je původem Slovenka a vdala se do Mongolska. Ta nás nasměrovala k Budíkovi, který v Čechách studoval vysokou školu a ten po chvilce (v Evropě asi hodina) vytáhl číslo na Krokodýla Dundee v mongolském podání. Ten se nám od první chvíle líbil. Uměl 6 slov německy, 5 a půl anglicky, 1 česky, 2 polsky, 3 francouzky, 1 italsky, 5 japonsky a asi 10 rusky, takže jsme se úplně normálně domluvili o čemkoli, co bylo potřeba, od politické situace až po zažívací potíže divokého osla. Další výhodou bylo, že vlastnil terénní jeep Toyota, byl milovník přírody, všichni znali jeho a on je, taky to byl dobrodruh jako my a navíc pracoval pro archeology z USA a Japonska, když se v Gobi nedávno podařilo objevit obrovské dokonale zachovalé kostry dinosaurů. Co víc jsme si mohli přát - dobrodružství mohlo začít. Drsné podmínky Nejdříve jsme do Gobi museli dojet, což znamenalo dva dny trvající jízdu nekonečnými pláněmi mezi občasnou vyvýšeninou z kamení a skal, kterou nám zpestřovala jen stáda ovcí, koz, jaků a velbloudů kolem krásně zdobených jurt. V těch jsme občas zastavili na jídlo nebo i nocleh. Taky jsme neustálé kličkovali mezi saxauly, keřo-stromy, které jsou plné ostrých trnů. Následek byl celkem prostý - každý den jsme dva až třikrát měnili píchnuté kolo. Rezervy jsme měli jen dvě, takže jsme se velmi rychle naučili měnit duši u terénního auta rychleji než u horského kola (postup je stejný, jen to chce víc síly) a plné nafouknutí se rovnalo 1000krát zatlačit do pumpičky. Gobi jako taková je spíše kamenitou polopouští než písčitou pouští a je tvořena třemi rozdílnými pásmy - okrajové jsou kamenité pastviny, největší prostřední tvoří kamenitá pustina a ve středu se rozkládá směs písků a kamení, při čemž písčité duny zaujímají rozlohu pouze 3% z celé Gobi. Svoji drsnou pověst si vysloužila i díky extrémním rozdílům teplot, kdy v zimě klesá teplota běžně pod mínus 40°C, zatímco v létě dosahuje až k plus 50°C, přičemž hrozivé písečné a prachové bouře zkropí déšť jenom jednou za dva až tři roky. Přesto všechno je to poušť krásná, kterou stojí za to navštívit a podrobně prozkoumat. Dinosauří kaňon Hned na úvod nás čekal nenápadný kaňon plný dinosauřích fosilií (GPS souřadnice si nechám pro sebe). Člověk do něho v podstatě musel spadnout, aby si ho všiml, ale pak to stálo za to. Přes 20 km dlouhý, poměrně rozlehlý a silně rozvětvený kaňon je krásný i bez kostí, plný nejrůznějších věží, věžiček, monumentů, úzkých průchodů a průlezů, to vše mírně zbarvené do ruda proti modrému nebi. No, byl to skoro až nechutný kýč. A k tomu se přidala touha najít si svého dinosaura. Měli jsme každý tajný sen objevit alespoň malinkatou kůstečku, co by se dala propašovat domů (za vývoz fosílií je 15-20 let natvrdo) na památku a nikdo z nás ani v nejmenším netušil, co se nám za tu hodinu a půl vyčleněnou na hledání podaří objevit. Začal jsem se přehrabovat takovým trochu sesunutým silně erodovaným svahem a po chvilce na mě vykoukla první kostička. Oči mi radostí zasvítili jako dálková světla v protisměru. Rychle jsem ji schoval do kapsy a jal se hledat dál. Kostiček přibývalo a přibývalo, nálezy se stále zvětšovaly, některé jsem pak musel už jen fotit, protože bych je ani neunesl. Najednou přede mnou byla živá historie tohoto území a z částí páteře, žeber, obrovských stehenních kostí jsem si domalovával obrazy malíře Buriana. Za tu chvíli jsme toho dohromady našli víc, než by uvezlo naše auto, natož pak unesly batohy skrze skenery a kontroly na letišti, proto jsme si každý vzali jen něco málo na památku a zbytek zase zahrabali. Překrásný den jsme zakončili budováním hráze na vodu pro zvířata v jedné z částí kaňonu, pak jsme nasbírali suché saxauly, udělali si pravý český táborák, od kterého do kraje zněli mongolské písně v podání našeho průvodce Dundeeho. Noc jsem strávil pod širákem u dohasínajícího ohně s nezapomenutelným výhledem na hvězdnou oblohu poslouchajíce milostné vytí vlků nad kaňonem. Žhavý kaňon Chermencav Ráno už zase tak krásné nebylo, neboť v noci přišla písečná bouře a zasypala mě celého pískem. Fakt super. Otevřete oči a písek. Chcete polknout a písek. Chcete se podrbat a zase písek, prostě písek všude, i tam, kde byste ho opravdu nečekali. Ano, i tam. Po vyhrabání sebe, stanu a auta jsme se přesunuli k dalšímu kaňonu s mystickým názvem Chermencav. Začíná jedinečnou skalní jehlou a zarytý do hloubky pokračuje dalších 35 km než končí v kamenité pustině. Opustili jsme ráno auto s tím, že na konci se večer zase setkáme a vydali se na další dobrodružství. Kaňon se kroutil sem a tam, byl opět plný neuvěřitelných tvarů (našli jsme i velblouda se šnekem), věží, věžiček, nekonečných zákoutí, skalních stěn, písečných přesypů a starých suchých stromů. Spouště na foťáku cvakali jak u Japonců. Odpoledne jsme už docela měli žízeň a hlad, taky jsme pomalu začínali být unavení, když najednou slyšíme takové slabé volání. Auto stálo nahoře nad kaňonem na skalním výchozu, Dundee nás pozoroval dalekohledem a mával na nás, ať prý už jdeme domů, že to co jsme tu dnes ušli, je stoprocentně rekord, že to před námi ještě nikdo celé neprocházel. No, byli jsme rádi, že ho vidíme a voda do nás tekla jak při povodních (nechtěl bych tu zažít nejteplejší den), tak jsme to tu ukončili a přesunuli se do hor. Stopování Irbise v horách Ano, do hor. Mezi jednotlivými pásy pouště Gobi se táhnou vysoká rozeklaná pohoří dosahující výšek okolo tří tisíc metrů a tato pohoří jsou ideální k pozorování divoké zvěře, zejména pak orla bělohlavého a sněžného leoparda (Irbis). My měli to štěstí, že už jsme ho na vlastní oči pozorovali v Altaji. Zde jsme se setkali s jedním Švédem, co provádí sčítání těchto vzácných a překrásnýchšelem. Zasvětil nás do všech tajností ohledně pastí, chytání, sledování a společně jsme pak navštívili jedno teritorium silného samce. Adrenalinem bylo prolézání jeskyní plných kostí, ve kterých se ukrývá, ale naštěstí jsme se nepotkali, tak tam teď snad někde v klidu loví dál, na památku domů jsem si přivezl jen snopec chlupů z jeho srsti, které zanechal v pelíšku, když se drbal. Jízda na velbloudech Autem jsme opět popojeli dál, tentokráte už jen na výpary, protože v nádrži zbylo 1,2 l nafty. Inu natankovali jsme a hurá na písečné duny. Dundee taky ožil. Jezdil s námi přes duny jak při slavném Dakaru, až se občas tajil dech, ale jen do té doby, než jsme zapadli a museli se vyhazovat. Pak už moc neblbnul. Ráno jsme se Standou přes hodinu běželi po tmě směr duny, abychom stanuli za úsvitu na té největší v okolí. A stálo to za to. Už jsem viděl spoustu východů i západů slunce, na horách, v nížině, z letadla či lodě, ale té nádheře uprostřed pouště v zajetí písečných dun se asi nic nevyrovná. Člověku se chtělo z té krásy až plakat. Zazpívali jsme si naši hymnu, udělali nespočet fotek a vyrazili si půjčit velbloudy. Podivný to, ale celkem přátelský a snadno ovladatelný tvor. Stačí se uvelebit mezi dva hrby, toho předního se držet, na povel „ču, ču“ to jede dopředu, když se zatáhne za provázek prostrčený nozdrou nahoru, tak to brzdí, do stran zatáčí. Opravdu jednoduché, ani není potřeba autoškoly. Celé odpoledne jsme jezdili na hřbetech těchto roztodivných zvířat skrze duny sem a tam, při čemž nebyla nouze o veselé události v podobě pádů a závodů o nejpomalejšího či nejrychlejšího velblouda. Ten můj byl pašák. Lezení v drolivých horách Posledním navštíveným místem v Gobi byly opět hory, tentokráte Orlosupí, jenž jsou známé pro své soutěsky a hluboké kaňony, ve kterých zůstává celý rok ležet na dně sníh a led. My si je vybrali hlavně kvůli lezení. Pravda, ani zde nebyl materiál příliš kompaktní, ale oproti jiným místům v Mongolsku to šlo alespoň zkusit, a tak jsme se dali do vytváření nových cest. Nejdříve lezl Standa (ne nadarmo se mu říká opičák), pak já a nakonec jsme do sedáku navlékli i Sávu, takže má každý z nás v jednom nejmenovaném kaňonu v Mongolsku svoji cestu o jedné až dvou délkách lana (50 m). Nutno podotknout, že během výstupu ani sestupu nebyl nikdo zabit ani zraněn, což bych vzhledem k lámavosti skály považoval za největší úspěch, kterého jsme mohli dosáhnout. Cestou zpět do Ulánbátaru jsme se ještě stavili v jedné skalní oblasti, která byla posetá nekonečným počtem malých skalek naskládaných na sebe jako palačinky. Zablbli jsme si tu až do úplného vyčerpání a pomalu se začali po měsíci a půl cestování po Mongolsku těšit domů na vanu a skutečné palačinky od maminky. Co dodat závěrem? Snad jen, že to bylo krásné, dobrodružné, nečekané, chvílemi dosti překvapující a objevné putování nehostinným krajem složeným z hor a nekonečných planin, na kterých člověk potkával nejrůznější živočichy (některé z nich opravdu vzácné) i zajímavé, přátelské, ale dost často nic nechápající lidi. Vydat se sem se jistě vyplatí a nikdo nebude litovat, pokud vám na cestu bude svítit slunce, pak budete jistě Mongolsko jako takové jednou milovat. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.

Jak jsem se nestal buddhistickým mnichem

Buddhismus jako takový je „nádherné“ náboženství. Svobodné, nikomu nic nenutící, nic neza- ani nenakazující, navíc poučné, hluboké, dostatečně staré a tak trochu i pohodlné, což nám lidem z České kotliny nadmíru vyhovuje. Poprvé jsem se s ním setkal v mnoha knihách, pak ve filmových dokumentech z Himalájí, ale nejsilnější to bylo na živo. To štěstí jsem měl poprvé před třemi roky v Nepálu.

Všude vlály modlitební praporky, točili jsme jako všichni turisti jedním modlitebním mlýnkem za druhým a obcházeli Mani (kameny popsané modlitbami) zleva jak se má. To byl jen vnější závan. Pak to ale přišlo, pozvání do kláštera na modlitby místních mnichů. Už jsem byl na svých cestách několikrát velmi blízko smrti, stanul na mnoha vrcholech, sjel divoké řeky, viděl nespočet překrásných východů i západů slunce, nic se však nedokáže vyrovnat tomu mrazení v zádech z přijímání pozitivní energie od „mumlajících“ mnichů ve specificky vonícím, lehce vonnými tyčinkami zakouřeném a hlavně překrásně barevném klášteře vysoko v horách. Tento krásný zážitek mě přiměl navštívit Buddhistické kláštery i v Mongolsku. Těšil jsem se na živé připomenutí prazážitku a také na rozdíly. Naštěstí byly jen malé. V Harhorinu leží zbytek největšího komplexu klášterů v zemi (to, co zbylo po vládě komunistů a vlivu Ruska a Číny – hanba). Nazývá se Erdeneddú (drahokamový Budha) a jedná se komplex třech původních a asi dalších pěti dobře zachovalých chrámů s překrásnou téměř kompletně dochovanou výzdobou. To vše je obklopeno vysokou bílou zdí ozdobenou celkem sto osmi Stupami. V okolí stojí za shlédnutí ještě poševní svah s kamenným falusem a dvě kamenné želvy jako symboly dlouhověkosti. Prohlídku je možné uskutečnit každý den, obzvláště za to stojí navštívit modlení mnichů, které začíná kolem jedenácté dopoledne a koná se denně. My jsme tu byli až na podzim, tedy zcela bez turistů, a tak jsme mohli uvnitř po malé přímluvě i fotit a nahrávat. Nebudu lhát, že se nám domů ani nechtělo a nemít hlad, mumláme tam s nimi snad dodnes. Venku před chrámem sedí spousta místních překupníků, jakýsi černý trh, a nabízejí k odkoupení velkou spoustu předmětů s buddhistickým pojetím a také řadu věcí silně historických, jako jsou staré mince, zbraně a další artefakty. Před koupí čehokoli nezapomeňte, že i když je cena 50x menší než v hlavním městě (100x menší než ve světě), tak za vývoz se chodí sedět na 12-15 let natvrdo. Následoval již méně strastný přesun, to díky vzácné asfaltové silnici vedoucí skrze oblast písečných dun, do Ulanu (Ulánbátar), hlavního města země, kterému neřeknou cizinci jinak než „UB“. Toto obrovské město trpící smogem a celodenní zácpou je pravým opakem celé v poklidu žijící země, a proto zde stojí za návštěvu snad jen Suchbátarovo náměstí s krásným parlamentem a nultým kilometrem (od tohoto bodu se počítají všechny zdejší vzdálenosti), muzeum dějin přírody, noční představení Souboru tradičních písní a tanců, Zimní palác, šamanské centrum a největší současný klášter v zemi – Gandantegčinlen (Velké místo naprosté radosti). Vzali jsme ho opět útokem, tentokrát jsme už museli zaplatit vstup i foťák, ale stálo to za to. Sice byl ta tam klid z Erdenedzů, přeci jen jsme zde potkali i pár turistů a hlavně mraky místních. V klášteru se nachází velké množství překrásných chrámů, které jsou bohatě vyzdobeny, skoro všechny přístupné a v každém z nich neustále probíhá volně přístupné modlení mnichů. Největším chrámem je Megdžiddžanrajseg sum, v němž je ukryta stejnojmenná (Pán hledící do všech směrů) 27 m vysoká a zároveň 27 tun těžká socha Budhy vyrobená z pozlacené mědi. Uvnitř sochy a jejím mohutném podstavci je ukryto spousty vzácných artefaktů včetně celé jurty i s nábytkem. Opravdu působivé a dost to připomíná sochy Budhy vystavené v klášterech v Thajsku, které mimo jiné také doporučuji někdy v životě navštívit. Náš zájem o Buddhismus dospěl do takového bodu, že jsme vstoupili do místní mnišské školy a dva dny si zkusmo prošli celým jejich systémem náročné výuky a přípravy na mnišský život. Byla to vskutku úžasná zkušenost, jak se říká k nezaplacení, a popravdě řečeno, moc tomu nechybělo, abych tam v mnišském hávu zůstal navždy přeříkávat své modlitby. Snad jen mocná čarodějka láska pošpinila moji mysl a svedla mě zpět na cestu podivného Evropana, který chodí do práce a ve volném čase sportuje a cestuje, aby uspokojil svoje touhy a rodinu. No jenom se naučit oblékat a nosit jejich ošacení dá pořádně zabrat, natož pak vydržet v kuse dlouze sedět a soustředit se na modlitby, které sotva dokážete přečíst, do toho hlídat, zda dodržujete rytmus modlitby a včas ve správnou dobu jako v symfonickém orchestru zahrát na přidělený nástroj (já měl mušli, Stano a Sáva taková cinkátka), to je velká spousta zdánlivě lehkých úkolů, které dohromady s tím vším, co vám má modlení vlastně přinést, je neskutečně složité a těžké. Naštěstí tu byly i pauzy na jídlo s všudypřítomným čajem (toho bylo vždy dost) a taky stěhování do vyšších a vyšších pater školy, tak jak postupovalo naše mnišské vzdělání (uměle zrychleno, abychom měli představu o celku). Nejde jen tak říct, že by ty dva dny v klášteře ze mě udělali jiného člověka, nebo že bych snad začal jíst jinak či se jinak chovat, ale myslím, že mě to rozhodně něco přineslo. Co konkrétně, to si s dovolením nechám pro sebe (třeba ještě něco přinese). Určitě se ale změnil můj pohled na Buddhismus jako takový i na jednotlivé mnichy. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.

Pravé mongolské cestování

Kdo ještě nikdy nebyl v Mongolsku či dokonce ani v Asii, následující řádky nepochopí. Po předčasném návratu z hor nám zbývalo ještě mraky času na zbytek Mongolska, a tak jsme oproti původnímu plánu letět zvolili variantu přesunu po zemi v naději, že bude zajímavější, dobrodružnější a poznáme zemi více, jak se říká, zevnitř.

Furgonem přes sedlo První přesun byl místním furgonem (v Rusku maršutka) s dvěma místníma borcema a zásobou marmelády pro celý jižní region tak na pět let. Ač jsme nerozuměli, byla s klukama sranda. Asfalt skončil půl kilometru za městem a pak už jen následovala místní rychlostní komunikace (pozná se podle toho, že je vedle sebe v zemi vyjeto více jak šest koridorů). Za dne to ještě šlo, ale kudy hledali cestu přes zasněžené sedlo (2753 m n.m.) po tmě, to fakt netuším. Jediné co jsem bezpečně poznal, bylo vyschlé řečiště a vlk běžící asi 10 min před námi, než zmizel kdesi v houštině. Každopádně jsme 250 km ujeli za neuvěřitelných 11 hodin a zůstali další tři dny v Hovdu, kde jsme chtěli ještě vyrazit do hor. Zimní provoz města Hovd je hlavním městem zdejšího ajmaku (kraje), žije tu výrazně méně muslimů, ale jinak tu v podstatě chcípnul pes, neb je vše zahaleno do zimního hávu, v jurtách za ohradami ze dřeva se popíjí a maximální denní aktivity jsou omezeny na provoz tržnice. Potkali jsme jednu místní paní učitelku z progresivní školy (druhý den jsme tam podnikli exkurzi a dost nás potěšilo, jak moc se věnují ekologii), jenž se dobře provdala do zděného obydlí, a tak nám půjčila na spaní svojí jurtu. Byla druhou osobou v zemi, co s námi byla alespoň částečně schopna komunikovat v angličtině. Sávě se přitížilo zdraví (později jsme zjistili, že chytla nějakého bičíkovce jménem Giardiasis, který je zde běžný a prodávají se tu na něj na každém rohu antibiotika), takže plán jet do dalších hor padl. Zlí skřítkové na cestách Rozhodli jsme se pro další cestu do středu Mongolska, přišli na tržiště a začali se dohadovat na stanovišti furgonů (něco mezi autobusákem a odjezdem taxiků) na ceně. Dost nás pobavila věta, že dnes (úterý) nic nepojede, protože jsou na cestě zlí skřítkové. Ani peníze nezabírali. Znamenalo to pro nás den navíc ve městě, které jsme prošli už křížem krážem a mysleli, že nás nic nemůže překvapit. Jenže ejhle, z ničeho nic se na tržnici vyloupl překupník s kožešinou a česky na nás haleká: „Ahoj klucí a cholka, vy jste prý Češí a cete jet do Ulanu?“ Neuvěřitelné se stalo možným, v ze mi, kde člověk nerozumí i kdyby chtěl, si najednou povídáme s místním borce m, co mluví téměř dokonale naší mateřštinou (v dobách komunismu u nás studoval 4 roky). Potvrdil nám, že opravdu v úterý nic nejezdí kvůli špatným skřítkům („oni ty kokoti se moc bojí, strach mají a tak“), dal si s námi snídani a jen tak nám půjčil auto, ať si někam zajedeme na výlet. Vypůjčené auto Teď teprve to byla haluz. Auto se startovalo přes dva drátky a dvoje klíčky pomocí takové páčky, ale jelo super. Ptám se, zda nebude problém s policií či zda nevadí, že nemáme zadní SPZetku. „Stači, že mam na okno tu známku na dálnice a oni ty kokoti dnes taky nejedou, když jsou ty skřítkové“, dostalo se nám odpovědi. Natankovali jsme a vyrazili na výlet. Kam? Rovně za nosem směr krásné skály, neboť tam vedla jediná cesta z města, dokonce asi i 12 km vyasfaltovaná. Byl to moc povedený den, výhledy, velbloudi, melouny, kozy, skály, jezero, ovo, jurty, no prostě pravé a krásné Mongolsko. Teda až do doby, kdy nám došel benzín (ukazatel nefungoval). Tak jsme si vyzkoušeli, jaké je to tlačit asi 5 km na nejbližší pumpu (že by ti skřítkové fakt fungovali?). Večer jsme den zakončili s borcem večeří jako poděkování a samozřejmě došlo i na místní vodku. Nezapomenutelná jízda furgonem Další den už byly podmínky pro dopravu dobré, a tak jsme hned ráno na dobu odjezdu dorazili na zastávku a usmlouvali cenu na námi přijatelnou částku. Naložili si batohy a prý se pojede až tak kolem poledne. Klasika. Šli jsme si tedy ještě nakoupit. Pak teda, že se pojede až ve dvě. No nic, dali jsme oběd a čekali dál. Furgon se mezi tím plnil místními, až to chvílemi vypadalo, že auto je průchozí a oni chodí dokola. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme jeli kamsi na dvůr přidělat zahrádku na střechu pro naše batohy a další zavazadla. V pět hodin pak došlo na konečné nastupování. To teprve začala sranda. Auto konstruované pro 11 lidí se vydalo na cestu až po té, co nás tam sedělo plných 20. Na klíně, v proti směru, na zemi, pod střechou, na řadící páce a s hlavou trčící z okénka. Řidič totiž nějak zapomněl, že my tři Evropané (dva statní muži při síle a jedna řekněme sportovně laděná dáma) jsme poněkud větší a širší než oni a pak taky, že s námi jede jedna místní občanka vizáží spadající spíše do prodejny Mc´Donald v USA, která sama zabrala hned tři sedačky a vysloužila si tak od první chvíle výstižnou přezdívku prasopes. Pak se ještě jelo na benzínku natankovat a do obchodu nakoupit jídlo na cestu (přes den na to přeci nebyl čas) a o půl sedmé večer jsme konečně vyrazili na cestu. Po deseti kilometrech úděsné cesty jsme začínali dostávat křeče a při myšlence na ještě dalších 1150 km průměrnou rychlostí 20-40 km/hod docházelo i na mdloby. Člověk musel bojovat sám se sebou a navíc ještě i s dvěma místníma čičmundama, co měli právo sedět na stejných sedadlech jako my. Byla to taková hra ostrých loktů s přestávkami po šesti až osmi hodinách jízdy na deset minut na čůrání. Každopádně jsme přežili a nikdy nezapomeneme. Po dvou dnech a nocích dokodrcali do Arvayheeru. Obsazené lázně Toto nepříliš velké město ve středu Mongolska nás taky nezaujalo, tak jsme pokračovali do vyhlášených lázní v Hujirtu. Bohužel byly všechny procedury obsazené na dlouho dopředu, tak jsme jen přespali a večer přemluvili jednu místní skoro kočičku, aby nás pustila do koupelí po ukončení provozu (teplá voda nám už fakt chyběla). Povedlo se, bylo to i s masáží. Dalšího dne následoval přesun do Harhorinu, bývalého hlavního města Mongolska, kde nás čekal největší komplex buddhistických klášterů v zemi, ale o tom zase až příště. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.

Lezení v národním parku Tavanbogd

Tavanbogd je nejvyšší a zároveň nejzápadnější národní park v Mongolsku. Jeho dominantou je pohoří Altaj s několika neuvěřitelnými čtyřtisícovkami, 23 km dlouhý ledovec a dvě obrovská jezera Holon a Hurgan nurr. Nejvyšší horou je Nairamdal vysoký 4 374 m.n.m.

Jak se vyrábí oficiální povolení Dle všech dostupných informací v ČR i z konzulátu v Mongolsku není možné do této příhraniční oblasti získat legální povolení ke vstupu a k horolezectví (dva lidi tam loni za nelegální vstup na 3 měsíce zavř eli a smázla to až drsná pokuta), tak jsme se pojistili už doma. Vyrobili jsme na PC hlavičkový papír v ČJ a AJ verzi, který nám oficielně umožňoval vstup a volné lezení ve všech příhraničních oblastech a chráněných územích Mongolska. Samozřejmě dole nechyběl podepsán vym yšlený ministr sportu ČR a taky Mongolska (trénoval jsem to asi 10 min.) a jméno jsem opsal z průvodce podle nějakého borce, co pronajímá ve středním Mongolsku svoje auto. Zázračné infocentrum A světe div se. Ono to povolení lze získat normální cestou a jen za pár šupů (15 $/os. vstup do příhraniční oblasti i NP) v jediném infocentru v zemi ve městě Olgiy, navíc zde vládne plynulá angličtina a neskutečná ochota. Byli jsme tak unešeni, že jsme si zde najali i nejdražší auto na dopravu do hor a zpět (500 $/500 km/3 os.). Prohlídli si město, vyměnili první mongolské miliony (1 000 $ = 1 429 000 Turig), dokoupili zásoby jídla a další den čekali v 8 ráno na domluvený UAZ. Přijel v 9 (v Mongolsku vlastně ještě brzo) a omlouval se, že včera prý pil trochu víc vodky, takže ho bolí hlava. Nevadilo nám to. Cesta do hor Po 5 km jsme vjeli do pustiny plné krásných barevných hor, potkávali jsme velbloudy, koně, jaky a občas i nějakou jurtu. Teda jen do té doby, než zastavil, že se mu chce blejt. No nic, povedlo se, dal si jednoho plechovkovýho vyprošťováka a jelo se dál. Pak si ještě na hodinku a půl schrupnul u svého bratra, ale to nám vykompenzoval výborným pohoštěním v jurtě, takže jsme večer kolem páté přes starobylé skalní malby dorazili na konec cesty. Vysedli jsme, rozloučili se a zůstali tam v těch horách úplně sami, tak jak jsme o tom snili. A taky začala být konečně kosa. Z ničeho nic na uvítanou během 10 min mínus 25°C. Nečekaný průvodce Ráno nás čekalo překvapení. U stanu ležel pes. Krásný, hodný, vypadal jako od pastevců, co před týdnem odešli, a taky dost vyhublý. Hned jsem se do něj zamiloval. Vyklubala se z něj fenečka, která dostala jméno Tlapička (Stano jí říkal Tlama). Dva dny jsme šlapali s plnou polní k ledovci skrze nekonečné pláně pokryté sněhovými poli a Ťapka běhala okolo nás, v noci vždy poslušně hlídala před vlky. Zatím jsme ji ničím nekrmili. Další den jsme vlezli na ledovec a až do večera se prošlapávali třiceti cm nového sněhu, který rafinovaně zakrýval všechny trhliny. Ťapku se nepodařilo zahnat ani kameny ani hůlkami, a tak byla dál s námi. Kvůli větru jsme postavili stan uprostřed trhlin a seráků, které poskytovali alespoň trochu závětří. V noci se teplota snížila na – 30 až – 40°C. Všude okolo nás byla spousta krásných kopců, jejichž jména zná jen pár místních, a tak jsme si to tu pojmenovali sami podle námi známých kopců. Díky tomu mohl být Everest hned vedle Eigeru, za ním Gerlach a naproti Lissklam i s malým Matterhornem, v zadu pak dokonce Pum ori. Výstup na první kopec Sávě nebylo moc dobře, a tak jsme se Standou vyrazili ráno na první prvovýstup sami. Vybrali jsme si kopec s názvem Unsekh okhin (Polibek dívky) cestou již námi pojmenovanou jako Mongolský drn obtížnosti 5 UIAA, která vedla regulérně zleva kolem poševního vchodu (posuďte sami na fotce). Bylo to takové kombinované lezení, chvíli sníh, chvíli led, taky trocha ne moc pevné skály, celkem o 15 délkách, kde jsme se poctivě střídali, jištění jak to šlo (občas jo, pak zas ne), a tak jsme za poměrně zhoršené ho počasí stanuli společně i s Panem Opičákem po 5 hod lezení na vrcholu. Nádhera, ten pocit je prostě nepopsatelný, každý dosažený vrchol je poezie sama o sobě. Dolů jsme nejdříve trochu popojeli malou lavinkou a pak sjížděli po botách (jen tři pády) zamrzlým vedlejším žlabem s postupným rádoby jištěním. Krásný výlet jsme večer oslavili slivovicí a Ťapinka dostala poprvé nažrat (pár kousků kolínek a chleba). Mrazivé noci Už v noci nás moc nenechal spát silný vítr a taky neskutečná kosa. Teploměr naměřil mých zatím rekordních – 46°C. Ráno se situace nezlepšila, a tak místo dalšího výstupu přišlo jen vylezení ze stanu pro vykonání potřeby. Venku mě čekal šok. Tlapička. Usnula chudák večer za stanem na ledu a do rána v té strašné kose jí přimrzla k zemi zadní noha a ocas. Se slzami v očích jsem ji pomalu cepínem vysekal a nožem odřezal led namrzlý na zádech. Věrnost mongolského psa se od toho dne pro mě stala zásadní životní hodnotou (zdravím svoji bývalou p řítelkyni). Další noci už spala místo batohů u nás ve stanu v závětří. Dalších 5 dní se počasí nelepšilo a navíc se přidalo i silné sněžení. Přes noc i během dne pod námi začala masa ledu čím dál více praskat, pomalu nám docházel benzín ve vařiči, který už nechci nikdy vidět (zlatej plyn) a taky i jídlo, takže jsme zvolili ústup. Loučení s horami Po dalších 5 dnech putování, během kterého se nám podařilo asi na 20 min pozorovat na vzdálenost 200 m vzácného Irbise (sněžný levhart), jsme podél řeky kolem stád ovcí, koní, koz, velbloudů a jaků dorazili k pastevcům u jezer, kde jsme se nechali naložit opět do auta a odvést zpět ze stále ještě zatažených hor. Loučení to bylo věru smutné. Ani ne tak kvůli nenaplnění všech lezeckých ambicí, ale kvůli nucenému opuštění Ťapičky, kterou jsme zanechali u místních. Ještě teď ji slyším, jak žalostně za námi štěká a vyje. Nestydím se za slzy, které se mi v tu chvíli valily z očí po tváři jako hrachy a věřte, že není dne, kdybych si na ní nevzpomněl. Cestou domů jsme s řidičem zažili ještě jednu veselou epizodu, kdy zastavil u řeky, řekl, že jde na 10 min rybařit a po hodině a půl se zmrzlý vrátil s jednou malou rybkou. Usmál se, otevřel vodku, každému nalil panáka se slovy „musíme se zahřát“, dopil zbytek láhve (asi půl litru), řekl, že teď už bude cesta v pohodě a vyrazil. Naštěstí fakt byla, konečně jel i docela rovně. V Olgiy jsme se ubytovali ve stejném hotelu, zašli to všechno zapít do místního Disko baru a těšili se na další dobrodružství. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.

Cesta do Mongolska zábavná i poučná

Dle původního plánu jsme měli sice jet vlakem už z Vizovic, ale protože by to vyžadovalo další týden dovolené navíc a ještě k tomu nám měsíc před startem expedice do Mongolska vypadl čtvrtý člen (Mára), kterého se bohužel už nikým jiným na poslední chvíli nepodařilo nahradit, tak jsme se rozhodli do Moskvy letět.

Let Berlín-Moskva O tom, že to bude z Berlína namísto z Prahy rozhodla bezkonkurenční cena letenek od Air Berlin (3000 Kč/os včetně poplatků). Sešli jsme se o den dřív v Liberci, dokoupili poslední zásoby na cestu a dobalili batohy tak, aby měly 30 kg, dalších 5 kg bylo v příručáku a 3 kg jsme měli na sobě. Ráno o půl páté jsme konečně vyrazili autem vstříc novému dobrodružství ve složení Karel (Marek Pazderský), Mamka (Sáva Vaško), Stano (Stanislav Čejp) a oficielní maskot výpravy Pan Opičák. V Berlíně jsme nechali auto u „kamarádky“, kterou jsem poznal asi před 14 dny a ta nás pak i zavezla na letiště Thegel (díky Helčo). Odbavení i let v pohodě, a tak nás za dvě hoďky přivítala Moskva. Nádražní noc v Moskvě Přivítalo nás vlastně spíš letiště Domodědovo, které je od centra zhruba 30 km. Nespěchali jsme, víza jsm e měli vyřízena už z ČR, a tak namísto expresem za 750 R/3os. jsme jeli jen za 216 R, za to však hodinu a půl. Metrem (mají opravdu krásné stanice) jsme dojeli (20 R/os.) na Jaroslavsky vagzal (nádraží), kde jsme si vyzvedli už z Čech koupené jízdenky na Transibiřskou magistrálu (Moskva – Novosibirsk 2200 Kč/os. ve II. třídě) a uschovali si zde naše nechutně těžké batohy. Pak hurá do noční Moskvy na pivo, kartošky a hlavně na noční Kreml. Dovnitř (vstup od 10 do 15 hod) jsme stejně nechtěli, tak jsme ho jen kolem mauzolea s Leninem obešli a užívali si nasvícených památek bez lidí. Jednu zeď jsme jim tam trochu po tom pivu zneuctili (potřeba je potřeba) se slovy „to máte za tu okupaci“ a jeli zas zpět na nádraží. Díky lístkům na vlak nás tam policajti naštěstí nechali přespat. Pozor, na noc (24:00-6:30) se ale zavírají záchody, takže pokud se chcete vyhnout našemu naplňování plastových lahví žlutou limonádou, dojděte si předem. Ráno jsme byli ještě u MIATu koupit zamluvené letenky (nelze převodem z ČR) na zpáteční let z Ulánbátaru do Moskvy (430 $/os.) a pak už nám konečně jel náš „rychlovlak“. Zábava v pomalém rychlovlaku Rychlost vlaku na Transibiřské magistrále se pohybuje jen v rozmezí od 40 do 80 km/hod. Měli jsme vagon č.12 (celkem 26 i s jídelňákem), hostesku Lenu, která nebyla z kraje moc sympatická (po družbě s vodkou se to trochu zlepšilo). Zajímavostí pro nás bylo, že na všech nádražích cestou, v jízdních řádech i ve vlaku samotném platí stále čas jako v Moskvě a zcela se ignoruje místní časový posun. Vlak zhruba tak tři až čtyřikrát denně zastaví na 10 až 20 min na velkých nádražích, kde je možné nakoupit jídlo a pití od místních (kartošky, pivo, vodku, ryby). Z okna jsou celou dobu vidět buď nekonečné lány nebo briozky (břízy). Nikde není možné otevřít okno, takže ve vlaku je nechutné vedro a místní chlapi sedí jen v trenkách, babičky trpí zahalené a pozor, mladý holky mají jen kalhotky a nátělníky (aspoň je na co koukat, když vás omrzí briozky). Každý vagon má svůj samovar, díky němuž si můžete kdykoli dát čaj, kafe či třeba čínskou polévku k obědu. Stejně tak je tam i záchod, ale pozor, při průjezdech zástavbou se na dost dlouhou dobu zamyká (zvláště při večerní družbě nastává problém kam jít a pokud vás chytnou mezi vagóny, tak je z toho slušná pokuta). První třída má normální kupéčka, mezi druhou a třetí (naše) jsme nenašli rozdíl kromě ceny. Jsou to takové kóje se sklápěcími lehátky a stolem pro 4 lidi, další 2 sedí a spí přes chodbu. Vyfasovali jsme kouzelnou babičku, studentku vojenské akademie, konkrétně balistiky střely, co nám tvrdila, že USA chtějí Rusko vymazat z mapy, a motorkáře, který jezdí opilý 300 km/hod a říká tomu „Raša adrenalin“. Neb jsme jediní cizinci, všichni si s námi chtějí povídat, a tak každý večer probíhá pravá družba plná jídla, piva a vodky, my samozřejmě vytahujeme slivovici. No, byly to zajímavé večery. Dále za Novosibirsk Po 2 a půl dnech vystupujeme v Novosibirsku, kupujeme lístky na vlak do Bijsku (350 R/os.) a celou noc jedeme s novými spolucestujícími a samozřejmě i další družbou do Bijsku, kde končí koleje. Musíme začít využívat silniční dopravu. Autobus jede až za 4 hod, my chceme jet hned. Když se nám podařilo taxikáře usmlouvat na skoro stejnou cenu jako pomalý bus, tak jedeme autem 600 km až na Ruskou hranici za 1150 R/os. Cesta ubíhá rychle, povrch je lepší jak u nás, z okýnka obdivujeme nádherně podzimem zbarvený Altaj. Na hranici Taschanta (2457 m n.m.) jsme se dostali už ve tři odpoledne. Tam bohužel zjišťujeme, že je neděle a to je hranice zavřená, takže musíme počkat až do pondělí do 9 hod ráno. Chtěli jsme za vsí u potoku postavit stan, jenže přišel místní Kazach (jsme furt v Rusku), pasáček beranů a koz, že prý musíme spát u něj. No paráda, mizíme v útrobách jeho chatrče a začíná další družba. Nejdřív to byla velká sranda, ale po půl hodině naše slivovice zrušila 4 Kazachy tak, že nemohli chodit. Museli jsme je doslova odnést domů (nemaj pít, když to neuměj). Navíc nám chtěli znásilnit Sávu (nedali jsme ji), takže z toho nakonec byl opravdu poučný večer. Rusko-mongolské hranice Ráno jsme vyrazili na hraniční přechod, ale opět jsme nebyli vypuštěni z Ruska, neboť přechod není pro pěší. Stopujeme tedy auta. To se nám podařilo až ve 2 odpoledne, kdy nás konečně už Mongol vzal gazikem za 50 $/3 os. až do Olgiy, hlavního města nejzápadnějšího ajmaku. Na přechodu nás Rusové drželi asi hodinu a připomínalo to dost časy hluboké totality - kompletní prohlídka věcí i nás, ale nakonec to po malých hádkách dopadlo dobře a my mohli po projetí dvacetikilometrové bezcelní zóny vjet do vytouženého Mongolska. Začátek byl opravdu jako z pohádky. Přímo na hranici končil asfalt a za železnou bránou se rozprostírala už jen nehostinná krajina s vyjetými kolejemi od aut namísto cesty. Přesně takhle si to člověk představuje a ono to tak opravdu je. Mongolští celníci nás pak přivítali s úsměvem, speciální víza 45denní prošla bez problémů. Štěstí nám přálo, takže po 6 dnech na cestě jsme v Mongolsku, bydlíme v předem vytipovaném hotelu Tavanbogod (5000 T/os.-1000 T = 16 Kč) a zcela unaveni jdeme spát. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS

Expedice, zájezdy a průvodcování

Pokud máte zájem vyrazit někam na expedici, zájezd či kopec se sportovním či dobrodružným charakterem, tak neváhejte a kontaktujte mě. Kromě níže uváděných možností expedicí a zájezdů nabízím zorganizování vlastní expedice přímo na míru, nebo objednání si mě jen jako průvodce a to i na kratší akce (VHT, horolezectví, treking, kolo, MTB, feratty, in-line). Ceny se odvíjejí od počtu účastníků a specifik programu, proto nejsou v nabídce uvedeny (po zaslání požadavků bude předána kalkulace). Některé akce pořádám ve spolupráci s CK. Součástí nabídky jsou i specielní kurzy.

Nepál - trek do BC Everest - duben/říjen
- trek do BC Makalu - duben/říjen
- trek okolo Anapuren - duben/říjen
- trek na Gokyo - duben/říjen
- výstup na Island peak - duben/říjen
- výstup na Mera peak - duben/říjen

Kyrgystán - výstup na Pik Lenina - červenec/srpen

Mongolsko - trek v oblasti Altaje kolem 4-tisícovek - červenec/srpen/září
- lezení v oblasti Altaje - nejvyšší bod Mongolska - červenec/srpen/září
- kláštery a střed Mongolska - červenec/srpen/září
- Gobi velký okruh - kaňon Chermentsav, dinosauři, písečné duny, jízda na
velbloudech, Orlosupí hory a soutěsky, Palačinkové kameny - červenec/srpen/září

Tádžikistán - Fanské hory
- Pik Pyramidalny

Kolumbie - trek barevnými horami - duben/květen

Korsika - přechod hlavního hřebene GR20 - červen/září

Skandinávie - trek v oblasti Jotunheimen s výstupem na Galdhopiggen - červenec/srpen

Itálie - výstup na Pressanelu - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Adamello - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Monte Cevedale - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Ortler - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Gran Paradiso - červen/červenec/srpen/září
- feratty na Brentě - červen/červenec/srpen/září
- feratty okolí Lago di Garda - červen/červenec/srpen/září
- feratty okolí Cortiny -červen/červenec/srpen/září
- feratty okolí Toblachu - červen/červenec/srpen/září

Slovinsko - feratty Julských Alp - okolí Triglavu - červen/červenec/srpen/září
- přechod Julských Alp - červen/červenec/srpen/září

Rakousko - výstup na Grossvenediger - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Grossglockner - červen/červenec/srpen/září
- přechod Zillertálských Alp - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Dachstein - červen/červenec/srpen/září
- feratty masivu Hochkoenig - červen/červenec/srpen/září
- přechod Tennengebirge - červen/červenec/srpen/září
- feratty Wilder Keiser- červen/červenec/srpen/září

Francie - výstup na Mt. Blanc - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Mt. Maudit - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Mt. Taccul - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Dome du Gouter - červen/červenec/srpen/září
- přechod masivu Mt. Blanc - červen/červenec/srpen/září

Švýcarsko - výstup na Dufourspitze (Monte Rosa) - červen/červene/srpen/září
- výstup na Matternhorn -červen/červenec/srpen/září
- výstup na Allalinhorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Stradlhorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Breithorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Alphübel - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Nordend - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Dom - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Nadelnhorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Signalkuppe - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Polux - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Castor - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Nadelhorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Dent Blanche - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Bishorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Weisshorn- červen/červenec/srpen/září
- výstup na Rimfischhorn- červen/červenec/srpen/září
- výstup na Lissklamm - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Stecknadlhorn- červen/červenec/srpen/září
- výstup na Hobärghorn- červen/červenec/srpen/září
- výstup na Dirruhorn- červen/červenec/srpen/září
- přechod masivu Monte Rosy - červen/červenec/srpen/září
- přechod masivu Nadlgrat - červen/červenec/srpen/září
- přechod masivu Breithorn - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Jungfrau- červen/červenec/srpen/září
- výstup na Mönch- červen/červenec/srpen/září

Bulharsko - přechod Rily - červen/červene/srpen/září
- přechod Rily na sněžnicích či Skialpech - únor/březen
- přechod Pirinu - červen/červene/srpen/září

Slovensko - výstup na Lomnický štít - červen/červenec/srpen/září
- výstup na Gerlachovský štít - červen/červenec/srpen/září

Německo - výstup na Zug Spitze - červen/červene/srpen/září
- výstup na Watzman- červen/červenec/srpen/září

Rumunsko - přechod pohoří Muramures a Rodna na sněžnicích či skialpech - únor/březen

Specielní kurzy - kurz lezení na umělé stěně
- kurz skalního lezení
- kurz lezení v ledu
- ledovcový kurz
- ferattový kurz
- VHT (vysokohorský) kurz


Expedice se staly mým životním cílem už od mala, kdy jsem s rodiči 2x projel celou Skandinávii. Pokračoval jsem v krátkých cestách do blízkých oblastí po celé Evropě. A pak to přišlo. První opravdová expedice do Nepálu v roce 2006, plná krásných zážitků, výstupů na šesti tisícové vrcholy, prostup údolím Hunku, kam ještě nikdo nikdy nevkročil a ze kterého nás nakonec musel vyprostit i vrtulník a k tomu trek pod Everest. Rok na to jsem se vydal do Kyrgytánu na Pik Lenina 7 139 m n.m., který nás jen kvůli nepřízni počasí donutil zhruba ve výšce 6 750 m n.m. otočit svůj pokus a vrátit se ve zdraví zpět. Rok 2008 byl věnován výpravě po celém Mongolsku, kam jsme dorazili po cestě přes celé Rusko. Nějaký čas jsme strávili v Altaji na západě, pak se projeli Furgonem skrze zemi přes budhistické kláštery až do Gobi, kde jme hledali dinosaury, jezdili na velbloudech a lezli po skalách v doprovodu s Irbisem. V roce 2009 proběhla menší výprava na Korsiku a její úspěšný přechod po GR20 a také přibyly zajímavé výstupy v Alpách (např. Matternhorn a Mt. Blanc). Plánů do budoucna je dost, ale zatím si je nechám pro sebe . . .

Můj životní partner

Budete se asi divit, ale tím je pro mě Pan Opičák. Kdo mě zná, už se mnou někde byl, tak ví, o koho jde. Ano, je to on, malý, přesně 77 gramů těžký, karabinou ověšený plyšák v podobě opice, který získal jméno Pan (křestní) Opičák (příjmení). Na svět přišel komplikovaným porodem (děkuju Andílku, žes to přežila) dne 3. března roku 2007 na území Brna bez mé asintence, neboť jsem zrovna závodil na běžkách ve Švédsku na Vasově běhu (9O km klasicky). Hned po příjezdu domů jsem se ho ujal a od té doby ho všude beru sebou, jezdí na kole na řidítkách (když jedu pomalu, tak usíná), nosí se na batohu, jezdí na běžkách v bidonu na pití, v hospodě mě hlídá (když si začneme rozumět, je nejvyšší čas jít spát), na in-linech se vozí taky na batohu, jen při sexu se závistivě dívá z povzdálí a neúčastní se. Ne že by nechtěl, ale já mu to zakazuju (je to totiž hroznej erotoman). Momentálně hledá nějakou krásnou, mladou, chytrou, zábavnou, sportovní a zároveň dobrodružně založenou opičku, co by si s ním hrála. Pokud by jste někdo o nějaké věděl, pošlete prosím Panu Opičákovi vzkaz. Dík Mára a Pan Opičák

Outdoor aktivity

Potřebujete pro vaši společnost, firmu, školu, třídu, přátele uspořádat kurz přežití, outdoorové aktivity jako je horolezení, přemostění, slaňování, lanové dráhy a podobně? Stačí se ozvat, přijedeme až k vám nebo si vás pozveme do námi vyzkoušených lokalit. Ceny sestavujeme přesně na míru dle počtu dnů, aktivit, instruktorů, materiálu, klientů, vzdálenosti a náročnosti. Vhodné i jako dárek. Všechny takovéto akce podporují součinnost a spolupráci jednotlivců i skupin. Nabízíme tři úrovně všech aktivity, základní (vhodné pro kohokoli, i úplného začátečníka), středně těžkou (pro pokročilé, vyžaduje určité pohybové a obratnostní dovednosti) a těžkou (pro náročné, opravdu drsné, vyžaduje značné pohybové a obratnostní dovednosti i jistou fyzickou úroveň).

Společník

Vypadl Vám na večer kamarád, potřebujete se někde představit s přítelem nebo se jít jen tak s někým pobavit??? Tak právě pro Vás je určena tato služba. Časově je doba omezena 12 hodinami od společného setkání, cenu lze upravit dohodou. Při objednání těchto služeb je vyžadováno předání někerých osobních informací z Vaší strany, zvláště pak pro varianty společník a manžel.

Kamarád 1000 Kč
Společník 2500 Kč
Přítel 3500 Kč
Manžel 5000 Kč