Ve stínu Eigeru, Mönchu a Jungfrau

V Čechách jsou bouřky, kroupy a povodně, proto je lepší vyrazit někam jinam a proč né hned do jedné z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších oblastí Evropy, samotného srdce Alp pod soustavu třech věhlasných vrcholů Eiger, Jungfrau a Mönch. Autobus i s nevěřitelnou dvojicí řidičů s pracovním názvem Čuk a Gek nás vysadil v Grindelwandu (1034 m n.m.), od kud jsme pěkně šlapali po svých podél zubačky až na Kleine Scheidegg (2061 m n.m.). Cestu nám zpříjemňovali pohledy na severní stěnu Eigru (věhlasná nejen mezi horolezci), ale i davy turistů z Japonska a pasoucí se krávy. Aklimatizační tůru jsme tedy měli s pnou polní za sebou a mohli jsme do pýchy Švýcarska (ozubeného vlaku) nasednout také. Ten nás zavezl až na Top of Europe, nebo-li vrchol Evropy, kdy zubačka jede tunelem nejprve skrz Eiger, následně skrze Mnicha a ústí v sedle pod Jungfrau na Jungfraujoch ve výšce 3454 m n.m. Tím to ještě nekončí. Nahoře je vlakové nádraží celé ve skále spolu s restauracemi, obchody a ledovou jeskyní přímo v ledovci. Navíc nechybí vyhlídková terasa na Konkordiaplatz, místo soutoku tří obrovských ledovců, od kud pokračuje už jen jeden pod názvem Grosser Aletschgletscher celých dalších 23 km jako nejdelší ledovec v Alpách. Na samotném vrcholu je pak umístěna nejvýše položená observatoř v Evropě. My se všude pěkně vyfotili a pak šlapali v rozbředlém sněhu na chatu Mönschjochshütte, která nám posloužila jako základna po celou dobu. Večer se šlo hnedka spát, neboť jsme najednou byli ve výšce 3627 m n.m.

Ráno nás probudilo sluníčko, tak jsme navlékli sedáky a mačky a vyrazili na první výšlap. Začátek celkem šel, krásné počasí, ale později se z toho stala doslova pekelná výheň, která pálila nejen naši kůži, ale hlavně sníh a led pod námi, takže se to začalo docela slušně bořit, se svahů se valila jedna lavinka za druhou, do toho občas hupnul nějaký ten serák a sněhové mosty nad trhlinami přestaly najednou držet. Přesto jsme statečně všichni dlouho bojovali a věřili, že se nám na 3932 m vysoký Trugberg podaří vylézt. Zastavilo nás až neprůstupné a zcela nepřehledné trhlinové pole, navíc zákeřně zakryté spadlou lavinkou, které končilo bez žebříku nepřekonatelnou odtrhovou trhlinou a značně lavinózním vrcholovým 40°svahem. Škoda, bylo to už jenom kousek, pohých 170 výškových metrů pod vrcholem. Dali jsme tedy sváču a vydali se na pochodové cvičení zpět. Bořilo se to čím dál tím víc a poslední hodinku nás stihla dokonce sněhová vánice. Na chtě jsme pak hráli společenské hry a družili se s 2 Francouzi.

Třetí den nás opět probralo sluníčko, tak jsme nelenili a hurá na další tůru. Start byl tentokrát už o půl sedmé ráno. Do devíti se šlo moc krásně, spousta výhledů, trhliny čitelné a hlavně to bylo zmrzlé, takže jsme se vůbec nebořili. Pak ale začal pařák jako den před tím a my narazili na další změť hrozných trhlin, přes které vedl jen jeden malý mosteček, na který jsem měl oprvdu velký strach vstoupit, Byl jsem ještě obhlédnout situaci nahoře ze skály, ale nic kloudného jsem nevymyslel a vzhledem k tomu, že hlásili už na poledne bouřky a kolem nás se to šikovalo hlava nehlava jeden mrak vedle druhého, tak jsme zvolili náhradní variantu, průstup hlavním ledovcovým polem pod Jungfrau zkrze obrovské trhliny a seráky. Pdařilo se, nikdo nespadl a po sváče jsme došli opět na Jungfraujoch. Zde se nechal vyhecovat Karel k alespoň jednomu vrcholu a tak jsme po ledovci a skále vylezli alespoň na Mathydaspitzi. Výstup byl okořeněn sestupovým spadnutím Karla do trhliny, ale všechno dobře dopadlo. Ostatní zatím rozdávali autogrami Japoncům a nechávali se s nimi fotit, neboť jsme pro ně v tu chvíli byli všichni do jednoho Messnerové. Na chatu jsme dorazili zase jen tak tak, neboť 5 minut po našem příchodu se venku spustila vánice jak řemen. Jen ty slibované bouřky naštěstí nepřišly, bylo krásně vidět, jak se blíská pod námi v údolí, ale nahoru to nedošlo. Chvilku jsme si schrupli, dali véču, pokecali a šlo se zase spát.

Měli jsme se Zuzkou původně v plánu ve tři ráno vstát a vyběhnout si na Mnicha, ale venku sypal sníh a vál silný nárazový vítr, tak jsme si šli zase lehnout a z vrcholu opět nic nebylo. Ani v osm nebyo o nic lépe, takže jsme si pěkně zabalili saky paky a opět, již po čtvrté absolvovali otřesnou trasu z chaty na konečnou vláčku, abychom sjeli dolů na Kleine Schleidegg. Tam už nesněžilo, ale lilo jako z konve. Přesto všechno naše zocelená skupina nepodlehla pokušení jet vlakem, ale šli jsme spořádaně dolů pěšky přes Wengen, kde se každoročně jezdí jeden z nejtěžších sjezdů na světě, až do Lauterbrunnenu, romantického údolí s řadou obrovských 400 m vysokých vodopádů. Zde konečně přestalo pršet, tak jsme si udělali tábor u kostela, počkali na bus, najedli se a vyrazili směr domov. Měli jsme sice krásně, ale možná až moc, neboť být větší zima, tak jsme alespoň jeden kopec určitě udělali. Počasí člověk prostě neporučí. No nevadí, tak snad příště.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Eiger#