Byl horký letní den, tak jak se na červenec sluší. Už od rána bylo dusno a Monika musela sedět ve své studené kanceláři, která ji už léta bere veškerou energii. Seděla za stolem z umělé hmoty u počítače, kam zapisovala nesmyslná data, která ji vlastně stejně nic neříkala. Pootevřené okno ji dávalo alespoň trochu naděje, že jednou bude třeba lépe. Poslední zbytky sil ji brala bzučící zářivka nad hlavou, kvůli které ji často večer bolívá hlava a je pak nepříjemná na svého manžela. Chudák vůbec netuší, že už dávno ji něco chybí, že potřebuje změnu, že má své skryté touhy, o kterých se však stydí nahlas mluvit. Za chvilku bude Monice třicet a její největší radostí v životě jsou maličkosti jako poklizený byt, teplá sprcha, stejný druh jogurtu každé ráno k snídani a lehké proběhnutí se spolu se psem po naučené oblíbené trase v lese.
Blíží se třetí hodina. Monika trochu pookřeje. Její kolega z kanceláře Viktor totiž jde domů a ona bude moct brouzdat po internetu, číst si zajímavosti ze světa kultury, jenž ji stále v životě i přes časté rodinné výpravy do Prahy pořádané její matkou, prostě chybí. Ráda by měla více času na čtení a malování. Často také zabrousí do sféry vědy. Zajímají ji zvláště pikantnosti od Britských vědců. Když se jí třeba podaří objevit, jakou rychlostí opouští sperma mužský pohlavní orgán, tak se dokáže rozsvítit jako baterka a zářit až do večera. Čas rychle utíká. Úřední hodiny využívá jen jedna mladá paní, která potřebuje potvrdit pas pro psa, před cestou do zahraničí. Je sympatická. Dlouhé opálené nohy, které smyslně vykukují z pod lehce průhledné sukně, úzký pas, pevná prsa, zajímavý obličej. Když se s ní Monika loučí, přistihne se, že ji okukuje. Rozpustile se usměje, předá potvrzený pas a zavře dveře. Strašně moc se stydí. Právě si připomněla, že se jí líbí nejenom muži. Ráda si také čte lehce erotické povídky, které si potom představuje. Do konce pracovní doby už neudělá nic. Strašně dlouho nezažila žádné pořádné vzrušení, něco, co by ji naplňovalo, kvůli čemu by si ráno zpívala a co by ji dalo zapomenout každodenním starostem všedního dne.
Konečně za sebou zamkla dveře. Těší se. Jede autem domů a chce jít hned běhat. Po příchodu do bytu ji radost z toho, co má přijít, náhle přejde. Manžel opět nevyměnil žárovku v předsíni, přesto, že ho o to již celý týden žádá, jeho špinavé prádlo leží pohozené na zemi uprostřed pokoje, i když ho minimálně stokrát prosila, aby ho dával do koše na prádlo v koupelně a v kuchyni na stole je na malém utrženém papírku stroze napsáno, že jel na kolo a pak jde do hospody na pivo.
Nečekej mě. To jí v hlavě zní ještě dlouho potom, co vyběhla. Monika běhá celkem pravidelně. Začala kvůli své postavě. Byla tlustá a sama sobě se hnusila. Teď je krásná, štíhlá, navíc lehce sportovní postavy. Kvůli tloušťce už běhat nemusí, ale přesto chodí téměř každý den. Baví ji to. Možná má už na sport vypěstovanou fyzickou závislost, podobně jako mnozí profesionální sportovci. Ta věta ji dorazila. Je naštvaná. Má pocit, že se všechno spiklo proti ní. Čeká ji opět večer o samotě. Vlastně ho už má docela ráda. Osprchuje se, oholí si celé tělo, nakrémuje se, obleče se rovnou do flanelového pyžama. Pak si udělá zeleninový salát, otevře láhev bílého vína, podívá se na svůj oblíbený seriál Přátelé, jindy na televizi v podstatě ani nekouká a ještě před devátou usne se psem u nohou a Reflexem pod hlavou.
Běží tedy poměrně rychle, i přesto, že je to dost do kopce. Cestou míjí skupinku mládežníků. „Ňejaká rychlá slečinko!“ utrousí jeden z nich. Monika to nechává bez povšimnutí. „Kreténe!“, proběhne ji pouze hlavou. Ráda by mu to řekla rovnou, ale neumí to. Štve jí to, ale už léta s tím marně bojuje. Nedokáže k někomu cizímu přijít a jen tak se sním začít bavit, natož se pak ohradit proti křivdě. Moc ráda by v sobě našla tu vnitřní sílu, jenže v duši plné drobných bolestí není místo pro oporu na takovou věc. Za chvilku na to úplně zapomene. Vrátí se opět k myšlenkám na manžela a na jejich pomalu vychládající vztah. Nemilovali se spolu už přes dva měsíce a ani ji to nechybí. Divné. Přitom ve volných chvílích stále sní o nějakém neuvěřitelném sexuálním zážitku. Není příliš odvážná, spíše staromódní, takže všechny její představy zůstávají ukryty pouze v její hlavě. Na realizaci ji chybí odvaha a někdo, kdo by ji dokázal k takovým věcem řádně naladit. Dokonce ani nejlepší kamarádce se nedokáže s těmito touhami svěřit, i když by je strašně moc ráda uskutečnila. Jistě také proto, že se ji Petra líbí.
Už je skoro nahoře. Míří na rozhlednu. Má strach, protože v dálce už mocně hřmí a dokonce zahlídla na obzoru i několik blesků. Přesto by velmi ráda doběhla až na rozhlednu, na svůj oblíbený výhled do kraje, kde vždy na všechno zapomene a je na chvíli jen sama sebou. Jednou tu dokonce dokázala zakřičet nahlas. Ale to už je dávno. A bylo to už za šera. Stejně se tomu vždy při vzpomínce notně zasměje a věří, že to ještě někdy dokáže. K rozhledně zbývají ještě dva kilometry, když ji poprvé zahlédne. Ve stejný moment na ni dopadnou první kapky deště. Je teplý stejně jako vzduch okolo ní. Nechce se vzdát, zrovna dnes ne a tak běží dál. Za chvíli je už úplně mokrá. Slaný pot se míchá s kapkami deště, mokré vlasy se ji lepí do tváře a bradavky zimou trčí z trika jako dva mrakodrapy. Nestydí se, nikdo tu v okolí není.
Po dalších deseti minutách běhu přibíhá k rozhledně. Její radost z deště a z toho, že to dokázala rychle kazí pohled nahoru. Někdo tam stojí opřený o zábradlí i přes to, že strašně lije a zuří bouřka. „Jak to? Co tam proboha dělá? Proč tam musí někdo být?“ přemýšlí Monika skoro nahlas. Sebere všechnu odvahu a vyráží po schodech také nahoru. Přece o svoje potěšení nepřijde, kvůli nějakému bláznovi, co stojí v dešti na rozhledně. Zhruba v půlce schodiště se přistihne, že ji docela zajímá, co to bude za člověka. Úplně zapomíná na to jak vypadá, že je zpocená, červená, rozcuchaná a navíc ji prosvítá zcela promoklé tričko, skrze které je vidět její nádherná prsa. Monika je sice nenávidí, prý jsou moc velká, ale všichni ostatní ji je v podstatě závidí. Není chlapa, co by se za ní neohlídnul. Pravda, nejen kvůli prsům. Její celkový vzhled je silně atraktivní i přes to, že je poměrně malého vzrůstu.
Tak a je to. Monika doběhla na horní patro rozhledny. Nahoře stál mladý muž, na první pohled tak kolem třiceti let, možná lehce starší, sportovní urostlé postavy, krátce střižené vlasy. Věděl o ni. Už dávno před tím, než vyběhla nahoru ji viděl přibíhat k rozhledně. Stál stále na stejném místě a ani se neotočil. Dělal, jakoby mu byla její přítomnost zcela lhostejná. Problém byl v tom, že stál na jejím oblíbeném místě, v pravém rohu poskytujícím ten kouzelný pohled, kvůli kterému sem přeci běhá. Monika znechucená tím, že o ní nejeví vůbec zájem a navíc neoblomně stojí na její vyhlídce, popošla kousek vedle a snažila se vydýchat. Nemohla se uklidnit, stále musela přemýšlet nad tím, kde se tam vzal, proč ho ještě nikdy neviděla a proč tam stojí v tom dešti, navíc ještě na jejím místě. K tomu všemu se jí líbil. Ne že by to byl nějaký extra fešák, ale na první pohled v sobě měl neobyčejné, takové hodně zvláštní kouzlo. Zastyděla se, když si uvědomila, na co zrovna myslí.
Oskar je bývalý vrcholový sportovec, před rokem musel u reprezentace skončit kvůli pochroumanému kolenu a dnes se s ním navíc rozešla jeho holka. Tak tam tak stál a brečel. Díky dešti to nebylo vidět a tak si nemusel před jejím příchodem utírat slzy. Byla mu sympatická už od shora, ale schválně dělal, jako že ho vůbec nezajímá. Ve vzduchu bylo cítit napětí, jak se oba o sebe zajímají, ale ani jeden nechce začít. On důmyslně, ona proto, že se stydí. Z nebe sjel další blesk a ozval se mohutný hrom. Monika tiše zajekla, ale přesto to bylo slyšet a Oskar se na ni otočil. „Neboj, je to ještě pořád asi pět kilometrů od sud.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Mam to vystudované.“ Tím bylo prolomeno to nekonečné ticho.
Oba se na sebe navzájem usmáli a dali se do hovoru. Monika nechápala, kde se v ní vzalo tolik odvahy, že dokonce začala sama klást otázky. Postupně si vzájemně vysvětlili, proč jsou oba za silné bouřky na rozhledně, představili se a pak najednou jejich hovor ustal. Další otázky by byly příliš osobní na toto náhodné setkání uprostřed hor. „Je Ti asi zima viď? najednou říká Oskar. Monika se zastydí a mírným nahrbením se snaží zakrýt svoje prsa a notně viditelné bradavky. Úplně na to zapomněla. Nejde ji to. Oskar se tomu lehce zasměje. Stydí se ještě víc. Pak ze sebe doslova vykuňká: „Nekoukej se prosím na mě. Prosííím!“ Lehce se k němu natočí zády. Ani si nevšimla, že už stojí téměř vedle sebe. On tedy odvrátí svůj zrak, ale jen na oko, nedaří se mu od Moniky odtrhnout oči. Líbí se mu čím dál víc.
Elektrický náboj ve vzduchu umocňuje napínavou atmosféru, která se teď mezi nimi utvořila. Její sportovní oděv je promoklý a téměř celý průhledný, zdůrazňuje její ladné křivky. Monika cítí, že se na ni kouká, že si ji prohlíží, že ji svléká pohledem. Nikdy se s nikým nevyspala jen tak. Měla v životě pouze čtyři partnery, se kterými se milovala až po dlouhém chození. Jindy by od tamtuď rychle utekla, ale dnes ne. Vzrušuje ji to. Vzrušuje ji už ta pouhá představa, že by to mohla udělat. Oskar se pomalu přisune k ní. Stojí ji za zády. Lehce se k ní přitiskne. Jejich ruce se potkávají na jejích stehnech. Políbí ji ze zadu na krku, pak znovu a ještě jednou. Je slyšet, jak oba zrychleně dýchají. Monika se opírá o zábradlí a svůj zadek vědomě tiskne do míst jeho pohlavní orgánu. Přes elastické kalhoty mocně cítí, že je také vzrušený. Nechává si masírovat záda a mnout zkřehlá prsa. Líbí se jí to. Moc se ji to líbí. Chce se otočit a políbit ho. Nedovolí to. Lehkým nátlakem ji donutí setrvat ve stávající pozici. Monika se vzpouzí, kroutí se, chce ho líbat na ústa, chce ho cítit na své hrudi, ale jeho odmítavá reakce ji vzrušuje čím dál tím víc. Své prožitky už nedokáže skrývat. Milostně sténá nahlas. Je jí jedno, zda to někdo uslyší či ne, je na pokraji extáze.
Proudy vody oba skrápí notnou měrou od hlavy až k patě. Nevadí jim to. Touží po sobě jako ještě nikdy před tím po nikom. Je to láska jednoho čistého odpoledne, která v sobě nese veškeré předešlé nenaplněné touhy. Láska plná vášně, jež postrádá smyslnost, ale láska, jež může být silně inspirativní. Oskarova ruka zajela bezchybně do jejího klína. Vlhko a teplo, které skrz své prsty ucítil, v něm probudilo neskutečný chtíč. Velmi silně vnímal její vůni. Moniku tento čin zbavil posledních zábran. Byla jeho. Rozhodla se mu celá vydat. „Chci Tě!“ zaznělo z jejích úst, aniž by kdy tušila, že to dokáže vyslovit. Sundala si rychle boty a za jeho asistence i zbytek prádla. Oskar si mezi tím také sundal kalhoty.
Opět ji otočil k sobě zády. Monice se to sice nelíbilo, ale těšila se na to co přijde. Už delší dobu neměla situaci pod kontrolou a její smysly ovládala bez šance na útěk neskutečná touha se pomilovat. Při jednom ze záblesků nad nimi do ni Oskar zezadu pronikl. Monika zapřela ruce o zábradlí a stoupla si lehce na špičky, aby jí jejich vzniklá poloha lépe vyhovovala. Přirážel čím dál rychleji. Její výkřik prořízl vzduch silněji než hromy bouřky. Oba samotné překvapilo, jak brzo dosáhla orgasmu. Konečně ji dovolil se otočit. Poprvé se dlouze políbili. Oskar ji po krátce pauze prudce nazdvihl, uchopil její stehna do rukou a znovu do ní pronikl. A znovu a znovu.
Netrvalo dlouho a dosáhli spolu dalšího orgasmu. Byl neskutečně dlouhý a krásný. To Monice chybělo. Silně ho objala a tiskla se k němu tak, že ho skoro rozmačkala. „Miluju Tě!“ špitla mu do ucha. V tu chvíli byla připravena opustit manžela a odejít s Oskarem klidně až na konec světa. On se jen lehce pousmál. Nic neřekl. Zklamalo ji to. To nečekala. Doufala, že její cit bude opětován. Odtáhla se od něho a začala se oblékat. Najednou se jí začalo chtít brečet. Nevěděla co má dělat. Nejraději by vše vrátila zpět. Měla touhu pořádně nahlas zakřičet, jenže už zase nemohla. Všechna její vnitřní síla, co ještě před chvílí cítila, byla pryč.
Oskar se mezi tím také oblékl. „Co blbneš?“ zeptal se ironickým nádechem. „Promiň, už bych měla jít“, vyhrkla ze sebe a vypadalo to, že se opravdu rozbrečí. Všiml si toho. Chytil ji za ruku a chtěl ji pohladit po vlasech. Ucukla. „Pusť mě“. Už v slzách mu poděkovala, řekla, že to bylo krásné a rychle odběhla dolů. Zůstal stát nahoře ještě dlouho. Měl divný pocit, ale necítil žádnou vinu. Bylo to pro něj pouze zpestření dne, přesto nepopíral, že se mu to líbilo a klidně by si to někdy zopakoval. Monika běžela domů jako smyslů zbavená. Asi třikrát se ještě křečovitě otočila směrem k rozhledně, aby se ujistila, že tam ještě stojí. Přes slzy na cestu neviděla, každou chvíli zakopla a jednou dokonce upadla. Nenáviděla se.
Když doběhla domů, tak si rychle vlezla do sprchy a zůstala v ní skoro 2 hodiny. Snažila se ze sebe smít tu vinu. Její už tak rozpolcená osobnost dostala opravdu ránu. Neví co ji bolí víc. Jestli to, že zradila manžela nebo to, jak se k ni zachoval Oskar, kvůli kterému to celé udělala. Navíc se nemůže vyrovnat s tím, že se ji to neskutečně líbilo. Přichází to, co většinou udělá, když máš problém. Otevře si láhev vína. A druhou také. Zcela opilá a ubrečená usíná v obýváku na gauči. Asi na čtyři hodiny, než se probudí znovu do reality, je bez starostí, je konečně šťastná.
Monika má problém, se kterým nedokáže sama bojovat. Je to předem prohraný boj. Je strašně smutná. Potřebuje k sobě oporu, která by ji to dokázala všechno překonat a vyřešit. Její manžel je dokonalost sama o sobě, ale jediné, co ji nedokáže dát, je právě ta jistota a síla v sebe samu. Čeká ji nelehká část života. Manžel se o tom nikdy nedoví, protože mu to nedokáže říct, takže jejich manželství bude pokračovat dál v klidném a harmonickém souznění. Zřejmě si co nejdříve pořídí děti. To je pro Moniku asi poslední možnost. Ani v nejmenším netuší, že už jednoho potomka ve svém bříšku nosí, ale to už je úplně jiný příběh …
