PF 2011

Tak rok uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2011. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství a šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2010 (stát - např. ČR, místo - např. Rokytnice a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu (mé služby na 24 hodin zdarma dle přání a nástěnný kalendář) v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz , každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2011 včetně.

La Sgambeda bruslením

Úspěšná Italská mise Pedra (Petr Jiran) v našich barvách Skiservisu Mára pokračuje. V neděli zajel výborně závod na 42 km bruslením La Sgambeda, kdy dojel na 71. místě v čase 1:50,52 se ztrátou pouhých 13 minut a 3 sekun na domácího vítěze Fabia Santuse, gratulujeme !!!

La Sgambeda klasicky

Pedro (Petr Jiran) v našich barvách zajel výborně v Itálii závod na 21 km klasicky La Sgambeda, kdy dojel na 26. místě v čase 1:00,03 se ztrátou pouhých 7 minut na Standu Řezáče, gratulujeme !!!

Novinky z Bedřichova

Zima už nám klepe na dveře a tak je na čase si připomenout, co nás všechno čeká v Bedřichově v Jizerských horách, kam jistě většina z vás za zimními radovánkami alespoň jednou zamíří, ať už na projetí se po lyžařské magistrále nebo přímo na věhlasný závod Jizerská 50, který už několik let patří do součásti světového poháru dálkových běhů (Worldloppet). Během jediné zimy vyhledá běžkařské stopy Jizerské magistrály přes 600 tisíc lyžařů. Jsou to nejen lidé z nedalekého Liberce a Jablonce nad Nisou, kteří pohodlně přijedou autobusem nebo autem přímo ke stopám magistrály, ale i tisíce turistů z celé země i ze zahraničí. Ti všichni vědí, že zde vždy najdou upravené stopy, zázemí i občerstvení a možnost najezdit stovky kilometrů nádhernou zimní krajinou. Pokud bude dostatek sněhu, tak je Jizerská o.p.s., která se o lyžařskou magistrálu úspěšně stará od roku 1999, připravena upravovat 170 km lyžařských stop v ideálním mírně zvlněném terénu náhorní plošiny Jizerských hor s možností přejetí do sousedních Krkonoš. Má na to k dispozici 3 rolby a 2 sněžné skůtry, které budou vyrážet pravidelně na noční úpravu z Bedřichova, osady Jizerka a z Mariánské hory. Upravit najednou celou lyžařskou magistrálu trvá čtyřem profesionálním řidičům deset hodin. Během sezóny najezdí všichni dohromady skoro deset tisíc kilometrů a v rolbách stráví přes tisíc hodin.

Každodenní informace o stavu sněhu, počasí, teplotě a aktuální úpravě běžeckých tratí najdete vždy po 7 hodině ranní na stránkách Jizerské o.p.s. http://www.jizerskaops.cz nebo na jejich profilu na facebooku. Už potřetí se bude konat 30.12. noční závod s čelovkami, jehož popularia každoročně stoupá. Druhým rokem také funguje v Bedřichově přímo na stadionu Skiservis Mára, který nabízí základní služby ohledně mazání a parafínování lyží, servisu holí a vázání, půjčovnu lyžařského vybavení, doplňkový prodej, testcentrum, školu běžeckého lyžování, úschovnu zavazadel, kurzy mazání lyží, dětskou školku a společné trénování. Otevřen je ve všední dny od 9 do 17hod a o víkendu od 8 do 16. Více se dozvíte na jejich webu http://mara-bobo.blogspot.com. Pokud bude potřeba, je organizační výbor Jizerské 50 ve spolupráci s Jizerskou o.p.s připraven opět nastříkat v prostorách stadionu umělý sníh, bez kterého by se v loňské zimě dlouhou dobu nejezdilo.

Letos je připraveno hned několik novinek, které by měli lyžaři jistě ocenit. Po dohodě s Lesy ČR se podařilo razantním způsobem prořezat většinu náletů podél některých cest, takže by mohlo konečně odpadnout projíždění skrze větvičky spadané ve stopě a zachytávání holí o smrčky, i samotným rolbařům se pojede lépe, když nebudou muset po cestě kličkovat mezi stromy. Na tratích také bylo opraveno či umístěno 27 nových map Jizerské magistrály s označením místa, kde se zrovna nacházíte, GPS souřadnicemi a přesnou nadmořskou výškou. Tyto mapy by měli usnadnit orientaci zvláště méně častým návštěvníkům Jizerské magistrály. Jsou také připraveny nové letáky s jednotlivými trasami, tipy na výlet a informacemi o historii magistrály i památníčku Expedice Peru 1970, který nově vzniknul spolu s malým parčíkem na konci stadionu při výjezdu z lesa směrem na Novou Louku.

A jak je to vlastně s penězi? Stroje nejezdí zadarmo (bohužel). Úprava Jizerské magistrály stojí pět milionů korun ročně a peníze získává Jizerská o.p.s. od sponzorů a firem, které se chtějí s magistrálou propagovat. Další část peněz - asi tak čtvrtinu nákladů - se daří získat z veřejných rozpočtů – nejvíce od Bedřichova, Liberce, Jablonce a Janova nad Nisou i Libereckého kraje. Jizerská magistrála se však neobejde bez nás, lyžařů. Od loňského roku můžete přispět na úpravu tratí dárcovskou sms nebo zasláním jakékoliv částky na konto veřejné sbírky pro Jizerskou o.p.s. Minulou sezónu lyžaři poslali tolik dárcovských sms, že peníze vystačily na úpravu asi 350 km tratí, tedy vlastně jen dvou dnů ježdění. Matematika je ale úplně jednoduchá. Jak jsem již psal, ročně se projede po magistrále přes 600 tis. lyžařů a kdyby každý z nich poslal alespoň jednu DMS, tak je úprava tratí zajištěna na 3 roky dopředu. Nebo by se dali zbylé finance použít k výstavbě tak potřebného a dlouhodobě chybějícího zázemí pro lyžaře v podobě převlékárny, sprch, záchodů, rychlého občerstvení a obchodu s lyžařským vybavením. Pošlete prosím tedy DMS ve tvaru DMS MAGISTRALA na číslo 87 777 nebo jakoukoliv částku na účet veřejné sbírky 229 222 824 / 0300.

Otevíráme

Přátelé, kamarádi, kolegové, lyžaři i nelyžaři, kolemjdoucí, kupující, návštěvníci, zájemci o servis, půjčovnu či školu, ano i vy krásky a baletky mého srdce, zkrátka a prostě vám všem se tímto na vědomí dává, že odedneška je až do jara otevřen na Bedřichově v Jizerských horách na stadionu SKISERVIS MÁRA. Ptáte se proč? Protože už je nahoře staršně moc sněhu a na práskačkách s trochou opatrnosti lze krásně lyžovat. Samozřejmě zatím jen klasika, pač při bruslení by to hrany asi trochu odskákaly. Sníh je krásný, bílý, prašanovitého charakteru, ale zespodu se ještě hodně tlačí voda, pač to ještě nestihlo promrznout. Tak koukejte dorazit.

První a desátý zázník v pořadí (ne návštěvník) získává 50% slevu na servis a 10% slevu na nákup zboží!!! Zároveň platí akce, že první a desátý návštěvník (ne zákazník) získává panáka rumu!!!

A protože celý náš SKISERVIS MÁRA podporuje Jizerskou o.p.s., tak prosím pomožte a přispějte s námi na úpravu tratí, aby se nám všem společně dobře lyžovalo. Je to jednoduché, stačí odeslat zprávu z vašeho mobilního telefonu ve tvaru DMS MAGISTRALA na číslo 87 777, cena jedné zprávy je 30 Kč, z níž na úpravu tratí jde 27 Kč.

A protože jdeme s dobou, tak nás můžete najít i na facebooku: FCB Skiservis Mára a FCB Jizerská o.p.s.

Jak jsem si zapomněl odskočit . . .

Už je tomu nějaký ten pátek, co jsem se pravidelně účastnil všech závodů v okolí, co to šlo. Bylo jedno, zda to bylo kolo, přespolák, atletická liga či fotbalový zápas. Tělo sloužilo, čas byl, takže nebyl důvod proč si nezpestřit přípravu na zimu. Jednou takhle v sobotu ráno ségra čte noviny a povídá: „hele brácha, ty neběžíš ten přespolák kolem Krkavčích skal?“ „A sakra, úplně jsem na to zapomněl, v kolik je start?“ zeptal jsem se. „Za hodinu!“ Sedli jsme tenkrát s taťkou do auta a jeli co to dá rovnou na start. Během jízdy jsem dosnídával a oblékal se do závodního. Na místo jsme dorazili zhruba pět minut před startem, což stačilo pouze na přemluvení pořadatelů, ať mě ještě přihlásí a zavázání si bot. O posunu startu nechtěl nikdo ani slyšet. Byl jsem sice absolutně nerozvičený a nezapracovaný, což by mi tak nevadilo, ale hlavním problémem bylo, že už na startovní čáře jsem si držel půlky u sebe pomocí rukou, neboť jsem si ráno ještě nestihl dojít na velkou.

Přemýšlím, jak to tak asi může dopadnout a v tom se ozval výstřel. Všichni dravě vyrazili do prvního okruhu ze tří devítikilometrové trasy. Nezbylo mi než běžet taky. Určil jsem si taktiku, že poběžím úplně naplno, abych byl co nejdříve v cíly a mohl tak vykonat vytouženou potřebu, protože jinak to prostě stihnout nešlo. Výsledkem bylo, že do druhého okruhu jsem sice probíhal jako první s neuvěřitelně velkým náskokem, ale už jsem spíše tak pokulhával, v břichu i hýždích jsem měl neuvěřitelné křeče a celou zadnici si raději ještě jednou rukou přidržoval. No uznejte sami, s tím se moc závodit nedá. Moje tempo se stále zvolňovalo a po chvíli mě začali předbíhat mí pronásledovatelé. V momentě, kdy jsem se propadl na čtvrté (nemedailové) místo, jsem s výrazem zoufalého dítěte bez matky dopochodoval za nejbližší keř a jal se vykonat onu potřebu. Ta úleva je opravdu k nezaplacení. A jak si tam tak dřepím v lesíku, koukám, že mě předbíhá jeden závodník za druhým . . . Rychle mi došlo, co že se to děje. Vyhledal jsem lopuch s beruškou, nasadil zpátky trenýrky a mastil lesem už zase jako o závod. Do třetího, tedy závěrečného okruhu jsem už probíhal na sedmém místě a tentokráte s úsměvem. Celou trať jsem se tomu všemu musel smát, až jsem úplně přestal počítat, kolik lidí jsem ještě doběhl. V cíly na mě proto čekalo milé překvapení, když mi hlasatel oznámil, že dobíhám na krásném druhém místě.

Dodnes nevím, zda se o tom všem pořadatelé doslechli a udělali to schválně, či se jednalo o pouhou náhodu, ale zrovna já jsem později při vyhlašování vítězů obdržel vedle diplomu s medailí ještě balení toaletních papírů. Tento skutečný příběh s dobrým koncem bych rád zakončil radou a konstatováním, že je velice snadné, doslova pros..t první místo.

Když byly běžky ještě v plenkách

Zima už se pomalu blíží a tak je pomalu na čase zajít do sklepa, vytáhnout a oprášit naše většinou už rádoby dřevěná prkénka, abychom po spadnutí prvních vloček mohli vyrazit do bílé stopy. Pojďme si mezitím lehce připomenout, co všechno dnešnímu pojetí lyžování s lehkým zaměřením na Jizerské hory předcházelo…

Kolébka u Bajkalu

Lyžování dnes patří k nejpopulárnějším a nejrozšířenějším sportům na světě. Svůj prapůvod má však jako pomůcka, nebo-li prostředek lovce při obstarávání potravy. Podle nálezů nejstarších jeskyních maleb, archeologických vykopávek a písemných záznamů se odhaduje objev dřevěných prkének do doby kamenné, tedy kolem roku 5 000 let př. n. l. V severských oblastech celé Euroasie se nezávisle na sobě snažili lidé napodobit zvířecí chůzi v hlubokém sněhu. Nejdříve pomocí kůží a sněžnic, postupně i lyží. Za nejstarší je považována oblast střední Asie kolem jezera Bajkal, odkud se užití lyží dostalo až do Skandinávie. Lyže přestaly sloužit lidem jen k lovu, ale začaly být potřebné také k boji a přepravě celých skupin i nákladu na nemalé vzdálenosti. Postupně docházelo k vylepšování techniky jízdy i samotného materiálu. V jednom z Norských rašelinišť se dochovaly předchůdkyně dnešních skialpinistických lyží, jejichž skluznice byla potažena kožešinou zabraňující podkluzování při stoupání. Poprvé mimo Skandinávii se v Evropě lyže objevily v Kraňsku (Slovinsko), zřejmě díky tažení Švédů během třicetileté války. V Norsku se dále zdokonalovaly vojenské lyžařské oddíly, které v náročném terénu slavily nejeden úspěch. Dochází k zakládání lyžařských výcvikových středisek a roku 1767 se uskutečnily první branné vojenské lyžařské závody. Vítěz musel vyjet nakopec a při sjezdu výstřelem zasáhnout cíl. Podobně byly lyže využívány i v Rusku, to vytvořilo dobrý základ pro rychlý masový rozvoj sportovního lyžování.

Nansen, Rösler-Ořovský i ti další

Ve druhé polovině 19. století se ve Skandinávii stává lyžování zábavou a sportem v dnešním slova smyslu. Dochází k silnému zdokonalení techniky jízdy na lyžích i vybavení, jenž se přizpůsobilo náročnějším požadavkům. V Norsku, kolébce sportovního lyžování, začali lyžaři při sjezdu zatáčet bez pomocí hole. Byly objeveny dva způsoby projetí zatáčky nazvaných podle oblastí výskytu: Telemarken (telemark) a Kristiánie (kristiánka), které se dochovaly dodnes. Již v roce 1908 byl zaznamenán skok na lyžích o délce 9,5 m (o. rye), ale za základní skočenou délku se považuje až skok Nora Nordheima (19 m) roku 1868 v Bakkenu. Ještě o dvacet let dříve se v Tromsö uskutečnily první běžecké závody, vítěz z Laponska zvládl pětikilometrovou trať za 29 minut. Roku 1861 byl také v Norsku založen první lyžařský klub na světě Trysil skitter og Skilöberforening. Brzy následovalo mnoho dalších. Velkou zásluhu na rozšíření lyžování i do zbytku evropy a světa má Fridtjof Nansen, který během své výpravy v roce 1888 přejel na lyžích Grónsko a následně o svém počinu napsal krásnou knihu. Důležitou roli hrála také česká kotlina, do které se lyže dostaly poněkud kuriózním způsobem. Předseda bruslařského klubu v praze Josef Rösler-Ořovský si nechal poslat nabídku bruslí z Osla, ale místo toho přišly od firmy Heydea Gustavson dva páry lyží. Překvapený majitel neváhal a ještě týž den nedbaje posměchu přihlížejících lyže vyzkoušel. Osvědčily se, a tak roku 1887 vznikl v Praze první lyžařský kroužek (od 1894 Český ski klub Praha) mimo Skandinávii. Následně byly založeny spolky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a dále všude v oblastech hor.

Počátky organizováného lyžování

Nezávisle na aktivitách lyžníků z Prahy si roku 1892 nechává poslat lyže na své panství hrabě Harrach. Jeho lesníkům v Krkonoších mají ulehčit práci. Norské lyže jsou však příliš dlouhé do hustého porostu a strmých svahů, tak si ještě objednává lyže z Vídně, které již plně vyhovují. Následně se rozvoje lyžování ujímá učitel z Dolních Štěpnic Jan Buchar. Ten spolu s Ořovským založil první lyžařské kluby, první lyžařský svaz na světě, a také jako první od roku 1896 vyučoval umění lyžařskému ve škole. Postupně se na lyžích začalo i závodit. Do Jizerských hor se lyžování dostalo pomaleji než do velmi rychle se rozvíjejících Krkonoš, zato hned z několika směrů. Velkým propagátorem výletních výprav do hustých lesů Jizerek a přilehlého Ještědského hřebene byl počínaje rokem 1894 Josef Aleš-Lyžec. K tomuto roku se váže první zmínka o organizovaném lyžování v Jizerských horách. Mnoho poznávacích túr tenkrát podnikli lyžníci z Vysokého nad Jizerou. Dříve se ve zdejších horách používaly jen sněžnice, zvané krokvě (od kleče) a mohutné saně zvané rohačky. Dalšímu rozvoji napomohlo sousedství hraběte Harracha, z jehož panství se lyže díky zručnosti Českých řemeslníků rozšířily do Jizerek. Nejdříve je začali ovládat lesníci, později širší veřejnost i děti. Posledním významnějším šiřitelem se staly Německé lyžařské spolky založené roku 1905 v Liberci a Kořenově, které díky své německé pečlivosti pomohly k sportovnímu a kulturnímu rozvoji do té doby i v létě nehostinných hor. Jednalo se hlavně o označení tras, vybudování řady ubytovacích a občerstvovacích míst a také propagaci.

Raději lyže spálili

Po druhé světové válce došlo v klasickém lyžování nejprve k lehkému útlumu, neboť národ zdecimovaný šesti lety válečné okupace neměl chuť se prohánět po zasněžených hřebenech hor. Odsunem Němců odešly finance, vylidnilo se pohraničí a přišli noví obyvatelé, kteří se teprve lyžování museli naučit. Miloslav Nevrlý (dle ústního podání) vzpomíná, že, než by za války odevzdal lyže Němcům, tak je se slzami v očích s tatínkem všechny rozřezali a spálili. Jen jedny si nechal a na nich jako jeden z prvních s Gustavem Ginzelem začal obnovovat tradici tohoto sportu, kde jinde než v J izerských horách. Rozvoj nejen závodního ale i rekreačního lyžování urychlilo sjednocení všech organizací do Sokola, roku 1957 pak zřízení Československého svazu tělesné výchovy. Žáci základních, středních a vysokých škol začali jezdit na lyžařské výcvikové kurzy, stejně tak účastníci za totalitního režimu proslulé rekreace ROH (Revoluční oborové hnutí) a SM (Socialistický svaz mládeže). Masovost milovníků bílé stopy každoročně rostla, i když si lyžaři ještě stále museli upravovat tratě historickým způsobem, tedy sami postupně prošlapávat a projíždět. To, jak kvalitní byla stopa, záviselo na počtu lyžařů jedoucích před vámi. Mnohokráte se stalo, že člověk jel novým čerstvě napadlým prašanem jako první a mohl si tak vychutnávat samotu a krásu hor. Ty byly v tu dobu ještě zarostlé hustými lesy. V roce 1968 se poprvé běžel závod Jizerská padesátka, jehož založení bylo vyvrcholením snahy rozšířit běh na lyžích mezi širokou veřejnost. Díky zvětšující se slávě závodu začalo do Jizerských hor proudit stále více zimních turistů. K tomu v 70. a 80. letech nastala ekologická katastrofa v podobě odlesnění větší části hor. Pro lyžaře to však přineslo spoustu nečekaných možností. Nejen že k výhledům do kraje již nebylo potřeba rozhleden, ale kvůli nutnosti odtěžit poškozené a škůdci napadené dřeviny vznikla řada nových lesních cest.

Když se běžkaři přestali usmívat

Tehdy už nebylo lyžaři přáno, aby strávil celý den na lyžích jen s osamělou přírodou a brodil se po kolena zasypán čerstvým sněhem. Objevily sehlučné stroje pro úpravu stop, vybudovaly se závodní tratě v Bedřichově, ale hlavně se zvýšil počet návštěvníků. Lyžaři se pomalu přestali usmívat a zdravit při vzájemném setkání. Zvláště o víkendech se Jizerské hory zaplnily turisty z mnoha koutů naší republiky. Kvůli zjednodušení orientace lyžařů byla roku 1987 vytvořena dnes proslulá Jizerská lyžařská magistrála. Jednalo se o síť lyžařských cest označenou čtyřmi základními barvami a pravidelně upravovanou Lokomotivou Liberec. Ochranu přírody a krajiny rozvoj tohoto sportu postihl naštěstí jen sekundárně. Nedošlo ke kácení porostů ani budování nových cest, avšak samotným středem hor se pohybují desetitisícové masy turistů. Větší hluk plaší zvěř, podél cest zůstávají ležet kupy odpadků a někteří si po pasekách krátí cestu na úkor malých sazenic smrčků. Po vyhlášení Jizerské lyžařské magistrály s pravidelně upravovanými stopami se staly Jizerky pro běžkaře nejlepšími v republice. Doposud nejsou žádné jiné hory u nás tak dobře připraveny na nápor lyžařů. Dnes se o úpravu tratí stará Jizerská o. p. s.. Krátce po pádu komunismu roku 1989 došlo k mírnému poklesu návštěvníků na českých horách, neboť se otevřely hranice a většina obyvatel se zaměřila na cesty do zahraničí. Masy lyžařů se do hor vrátily – obzvláště v posledních pěti letech. Dřívější klid a krásu hor si může člověk vychutnávat převážně při nočních jízdách.

Lyžování sjezdové

Alpské lyžování se vyvíjelo mnohem déle a složitěji než klasické disciplíny. Také proto, že nemělo svůj původ v potřebě lidí shánět potravu či se někam dostávat, ale šlo pouze o zábavu, navíc chtěl-li sjezdař provozovat svoji zálibu, musel nejprve vyšplhat na kopec. Z historie jsou známy zprávy z Norska o závodech ve slalomu, ale nikdy nešlo o jízdu na čas, hodnotil se styl a čistota projetí trati. Samotné slovo „slalom“ je norského původu a je složeno ze slabiky sla (svah, kopec) a lam (stopa ze svahu). V Čechách se první závod ve sjezdu uskutečnil roku 1909 ve Vysokém nad Jizerou, kde se jelo 250 m bez holí z kopce. Za opravdový závod je považován až v roce 1913 sjezd z vrchu Pancíře, kterého se účastnily i ženy. Větší rozvoj tohoto sportu začíná až výstavbou vleků a lanovek v předválečných letech. Ve Špindlerově Mlýně byl roku 1909 vlek použit poprvé na světě, šlo o 500 m dlouhou soustavu saní taženou elektrickým lanem, která za rok přepravila až 3 000 lyžařů. Následovala lanovka v Jánských Lázních (1928) a na Ještěd (1933).

Skokani

Skok na lyžích se vyvíjel stejně rychle jako běh. Vzniknul vlastně jako jízda z kopce v terénu s překážkami, které zdatnější jezdci dokázali přeskakovat. Prvním můstkem v Čechách byl roku 1896 můstek v Dolních Štěpanicích s dřevěnou konstrukcí. Ve dvacátých letech začal největší rozmach skoku u nás, vznikly můstky v Janově a v Kořenově, kde se skákalo až 40 m., můstek u Nového Města pod Smrkem s prvním rekordmanem Leaderem (44 m) i v Josefově Dole (6 000 diváků). V roce 1925 byl vybudován můstek v Černé Říčce, kde se učil skákat náš první bronzový medailista na OH ve Sv. Mořici R. Burkert. Skokanské můstky zaznamenaly v Čechách největší rozmach mezi světovými válkami a v období 50.–70. let. Tehdy byl můstek skoro v každé vsi. Ve válečném období však většina můstků zpustla. I přes nedostatek financí se našla spousta chuti zrealizovat jejich znovuobnovení. V poválečných letech bylo jen v oblasti Jizerských hor v provozu přes 40 skokanských můstků. Postupem času ale naprostá většina z nich chřadla, a tak dnes máme už jen několik areálů, které stojí za zmínku – areál na Ještědu (vybudován v roce 1966, modernizován pro MS 2009) nebo světově vyhlášený mamut v Harrachově, na kterém v roce 1996 padl český rekord, který poprvé začínal dvojkou – J. Balcar skočil 203 metrů. V dnešní době drží český rekord Antonín Hájek, který letos v Planici doplachtil na metu 236 metrů.

Dachstein na běžkách, aneb jak nastala sexuální revoluce

Rok se sešel s rokem a my zase vyrazili do Rakouska na ledovcové plato v masivu Dachsteinu - 3004 m n.m. Oproti loňskému roku nám počasí přálo snad ještě víc, než bylo třeba. Celou dobu svítilo sluníčko, nad námi bylo modré nebe, pod námi občas z mraků rozlité moře a pohodovou atmosféru dotvářely barvy podzimu. Co víc si pro ideální start do běžkařské sezony přát. Snad jen trochu více mládí a odolnější tělo.


Každé ráno jsme poctivě jezdili lanovkou z Ramsau nahoru na Dachstein, kde jsme pak jezdili na ledovci a to jak klasiku, tak bruslení. Ze začátku se kroužilo mezi všemožnými reprezentanty všeho druhu a vzhledu, abychom je znervóznili, že jsou pomalý. Reprezentantek tu jezdilo taky požehnaně a je pravda, že některé z nich před námi museli doslova utíkat. V druhé části tréninku jsme se pak věnovali technice a zvláště pak jízdě bez holí. Odpoledne nás čekal zasloužený polední klid, kdy jsme v postýlce přemýšleli o podstatě mužství. Pak už ale zvonil o půl čtvrté budík a my museli vstát a jít na odpolední trénink. Ten byl buď na kolečkových lyžích nebo se chodilo do lesa skákat imitace. No a pak už byla večeře a naše oblíbené videorozbory, které nám občas spestřili svoji návštěvou reprici Kukin s Razýmkem a trenérem "Bárou".

Po zbytek pobytu to byla klasicá nuda v podobě nákupů u "Williho", pouštění si kvalitní muziky od Záviše, balení všeho, co mělo sukni a prošlo kolem nás. Ve středu naše zoufalost přetekla tak daleko, že jsme si schválně nechávali padat věci z okna k biatlonistkám na balkón a to jsem pak už jako správný trenér musel zasáhnout a naordinovat svému družstvu tvrdý restart (radler, pivo a slivovice). Já samozřejmně jenom dohlížel, aby vše bylo v pořádku. No a pač více podrobností zůstane navždy mezi náma, tak můžu ještě sdělit, že jsme si to tam řádně užili, kvalitně potrénovali a máme díky tomu už přes 100 km na běžkách.

Free Litovel Bobrcup 2010, aneb jak Ježci skalní oholili bobra

Rok se sešel s rokem a na nás čekala opětovná výzva ohledně adrenalinového závodu, který se skládá ze tří disciplín. Na prvního (já-běžec), čeká běh kros cca 15 km (chrti od 48 zbytek až 100 minut) - lesní cesty, asfalt cca 2 km, 5 x brod přes řeku, nejhlubší je po krk. Druhý (Ježek-MTB) se musí popasovat s 25 km MTB cross-country (Gary od 54, na skládačce až 140 minut) - lesní a polní cesty, 3 x brod řekou na horském kole a poslední z týmu (Francesco-vodák) musel dát sjezd na divoké vodě 6 km (tuleň Gaston 21, bez pádla 60 minut) – řeka Morava úsek nad splavem cca 3 km proti proudu a zpět + několik prima přeběhů včetně třímetrového skoku do bazénu. Obtížnost WW I – IV (dle hodnocení divoké vody a množství vypitého rumu před startem „na hranici sjízdnosti“ !!!). Celé dohromady to tvoří jeden tým, který jsme nazvali JEŽCI SKALNÍ a během závodu jsme byli spojeni bobřím odhryzem (štafetový kolík letos s č.98). Ono to letos vůbec bylo trochu jiné, pač řeka Morava se trochu rozvodnila a byl celkem oprávněný strach o životy bobrů a bobřic, takže nám běžcům to prodloužili o 2 km a z 5 brodů jsme šli jen 2 a to hned na úvod a povinně v plavací vestě. Bikeři byli úplně bez brodů a jen vodáci to měli stejné.

Tréninku jsme se opět moc nevěnovali, já byl celkem 5x běhat a to jaksi nestačilo, Ježek sice celé léto závodil, ale den před startem ho skolila nemoc a francesco chudák neví, kam doma dřív skočit, takže jsme do toho šli zase tak na půl. Slíbili jsme si však, že se za rok vrátíme a tentokráte se opravdu řádně připravíme. Hlavní změnou oproti loňsku bylo rozšířené zázemí našeho fanklubu, který se rozrostl ze 6 členů na rovných 15 a to bylo samozřejmě podél trati znát. Čekali na nás transparenty, občerstvení, hlasivky a i první pomoc v podobě piva v cíly.

Mára - běžec - Start se mi mimořádně povedl a do prvního brodu jsem skákal asi na 10. místě, netušil jsem však, že tam kde loni byla voda po kolena nebudu letos stačit a tak jsem zmizel pod hladinou jak pes, kterej neví, že má plavat. Po chvilkovém šoku a vypití půlky řeky Moravy jsem okoukal, že se jako musí plavat a tak jsem se nějak doplácal na druhou stranu. Zmrzlej, mokrej, napitej, vyčerpanej, o 100 m po proudu níže a o 50 míst v pořadí horší jsem vylezl z vody a bylo mi jasný, že to prdel nebude. Hned tu byl druhej brod, ale ten už jsem zvládl jako starej lišák a posunul se minimálně o 30 míst dopředu. Pak jsem asi 5 km držel krok se špičkou, ale pomalu jsem cítil, že mi začíná docházet, až se stalo, že mi došlo. Klouzavá, bahnitá a přespříliš rovinatá trať mi vzala více sil, než jsem čekal a tak jsem se do cíle doslova jen doplazil. Předával jsem přesně na 50. místě se ztrátou 12min na vítěze a jen tak tak před první ženou . . . (minutu a půl). Slibuju, že bez tréninku už do toho nejdu.

Ježek - biker - Zase jsem to málem nestihl. Fandil jsem totiž Ježkovi a najednou mě volají na start, navíc jsem nevěděl, kam si mám dát kolík a tak jsem si ho narval do huby. Trať nebyla zase tak hrozná jak to na první pohled vypadalo, ale prudké výjezdy se musely běhat, pač bahna bylo více než dost. Ještě že nebyl žádný ten brod. Celou noc jsem totiž promarodil a tak by mě to asi zabilo. Nakonec jsem náš tým posunul 44. časem dopředu a čekal, co se bude dít dál. Příští rok jdeme do toho a to by v tom byl čert, abych toho Hrušku konečně nezařízl.

francesco - vodák - Kluci mi to docela dobře rozjeli a tak jsem do toho šel po hlavě taky, hned na louce jsem udělal tři lidi, ale na vodě vinou horšího matroše jsem zase něco ztratil. Kluci se mi loni smáli, že jsem se dvakrát cvaknul a tak to letos bylo bez udělání. Stejně tak jsem dal i cílový seskok do bazénu a přivezl náš bobří odhryz na celkovém 44. místě do cíle (38. v kategorii) v čase 2:58,27. Příští rok seženu ten nejlepší matroš a tu první třicítku musíme udělat.

Takže takové to letos bylo pohledem závodníků. Musím za nás za všechny poděkovat fanklubu, všichni nám moc pomohli a těšíme se, že se za rok zase sejdem. Pivo samozřejmně teklo proudem do brzkých ranních hodin, ale to už na Pasekách u výborného gulášku od mamy Ježkové :-)

Kompletní výsledky najdete zde: výsledky

Záznam televizního vysílání je zde: ČT4 Sport

Stránky závodu: Free Litovel Bobrcup 2010

Report z loňského ročníku: Bobrcup 2009

Ferraty u Lago di Garda, aneb jak jsme se plazili po ocelovém laně

Na závěr sezony mě čekala odměna v podobě zájezdu k jezeru Lago di Garda se skupinou sportovně naladěných človíčků směrem na ferraty, tedy uměle zajištěné cesty. Předpověď nebyla nic moc a tak mě překvapilo, že nás po příjezdu do Itálie přivítalo Sluníčko. Proto jsme neváhali, oblékli se, nafasovali potřebný materiál a vyrazili do oblasti Arco-Dro na první ferratu s názvem Colodri. Jedná se lehkou cestu s poměrně malým převýšením a jen dvěma težšímy místy s hrozbou pádu kamení. Prostě ideální na zaškolení nezkušených a probuzení zkušených. Jarka dělala dokonalou figurantku a já zase neustále všem kontroloval, zda mají správně sedák a prsák (přiznám se, že obzvláště některé prsáky bylo potřeba kontrolovat opakovaně). No a pak už jsme šplhali až nahoru, kde jsme se všichni sešli u vrcholového kříže a dali si zasloužený oběd. Cestou dolů jsme se stavili v místní tajné botanické zahradě, která je plná želv a veverek. Následovalo nakupování se zmrzlinou v historickém Arcu. Pak jsme se jeli ubytovat do kempu a večer zašli do centra Rivy del Garda na večeři a na dobré vínečko. Někteří pak zdolávali ferratu i cestou domů :-)

V neděli jsme si pěkně přivstali a vyrazili na ferratu vedoucí přímo z Rivy del Garda stěnou kolem kapličky St. Barbary na Cima S.A.T. v masivu Rocchetta. Čekalo nás poctivých 1200 m převýšení, se kterými nám notně pomohla soustava poněkud vzdušných žebříků, z nichž nejdelší měl dokonce 70 m. No paráda. Všechno to umocňovaly dokonalé výhledy na jezera Lago di Garda a na centrum Rivy. Navíc bylo krásně a teplíčko. Dolů už to zas taková paráda nebylo, no komu by se chtělo slézat takový krpál, fuj, nohy z toho bolely. Naštěstí to šlo docela rychle a tak jsme za chvilku byli v centru na zmrzlině. Večer jsme opět vyrazili na vínko a tentokráte došlo i na koupání, jehož kořením byla hraná divadelní scénka přímo před policejní stanicí. No co vám budu povídat, prostě: "Takže dobrý večer!"

Pondělní ráno nás přivítalo dle plánu mohutným deštěm, který se rozhodl zůstat s námi až do večera, takže jsme si museli udělat odpočinkový den. Dopoledne většina prospala ve stanu a odpoledne jsme udělali takovou malou opičí a lanovou dráhu pod altánkem. Nutno dodat, že díky nedokonalému napnutí a použití dynamických lan se jednalo a pořádně pekelnou zábavu a ne každý si na ni troufl. Kdo však tak učinil, nelitoval. Večer jsme opět zakončili pizzou a vínečkem, které nás tentokráte donutilo zahrát si na pláži hru zvanou aktivity, při které excelovala Jarkou se svoji sexuchtivou veverkou a pak taky mamka se svými třema černochy v tunelu. Ještě že máme ty pohádky že?

Poslední den ráno už zase svítilo sluníčko široko daleko a tak jsme se nechali převést busem do Pietramuraty, odkud jsme skrze místní kamenolom začali stoupat na slavnou ferratu na Monte Casale do 1632 m n.m. Šlo to docela dobře, až na ten batoh hozený skoro z půlky dolů. Naštěstí dopadl do travičky a já se tak mohl po staré přístupové cestě proběhnout dolů a nahoru. Kromě jednoho lehce nakřápnutého jablka se nic nerozbilo. Zázrak. A komu že se to přihodilo? Nejsem práskač, však on ví a poděkoval stylově - nahoře jsem dostal vychlazené pivko :-) Plynule jsme pokračovali stále nahoru středně těžkou ferattou, která se ale díky své délce řadí mezi ty těžší. Popravdě i já se už těšil na dosažení vrcholu. Tam jsme na krásné louce s výhledem do údolí řeky Sarche a odporným bagrem dali oběd, pivečko a pak mastili rychle dolů na autobus. Všichni to zvládli na minutu přesně a bravurně, takže jsme vše řádně ukončili a ač to to bylo krátké, tak to bylo intenzivní a já sám jsem si odvezl spoustu zážitků. A nejen to :-) Jsem taťka, mam mamku a dokonce i malýho prcka :-)

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Blue Virgins - část II., aneb jak jsme si na Matternhornu trochu zalezli

Po úspěšném absolvování aklimatizační tůry na Mont Blanc 4810 m n.m. jsme se přesunuli do Švýcarského městečka Randa, kde jsme nechali auto a zároveň přespali. Brzo ráno nás pak probudil výhled na sluncem nasvícený Breithorn z jednoho okna pokoje a z druhého jsme zase při snídani koukali na Weisshorn. Paráda. Teda až na to, že nám o minutu ujel zamluvenej taxik (nejen vlaky tam jsou přesný) a museli jsme čekat hodinu na další. Spolu s náma čekaly ještě dva páry Čechů z Ostravska, co vypadaly přesně jak Pat a Mat a stejně tak i komunikovaly. Nejvíc mě dostaly, když popisovali jak jeli vláčkem skrz Eiger na Jungfraujoch (za nekřesťanský prachy) a teď že chtějí lanovkou na Klein Matternhorn (zase nekřestansky drahý). Povidam, že ať radši jedou zubačkou na Gornergrat, že je to mnohem lepší výhled na všechny hory v okolí a chlapík mě s čapkou nasazenou na Pražáka uzemnil slovy: "no my nejsme žádný fajnšmekři!" Tak jsme to už nevydržel a smál se nahlas spolu s Ivem ještě asi 20 minut. Pak už jsme přejeli do Zermattu a lanovkou se vyhoupli na Schwarzsee. Následně jsme asi dvě hodiny fotili co to šlo, pač bylo úpně vymeteno a šlo vidět přes celé Alpy kam si jen člověk pomyslel (ano, i za výstřih právě procházejících krásek). Následovali ještě dvě hodinky na chatu Hörnlihütte 3260 m n.m. Zde jsme dali oběd, nechali věci a šli si zkusit, jak moc náročné to nahoru bude. Hlavně jsme se taky snažili naučit popaměti cestu skrz kamené bludiště na ranní bloudění ve tmě. Už ze spodu bylo jasné, že to nebude žádná prdel, pač to bylo vysněžený a vyledněný v podstatě až dolů k chatě . . . Navíc byla pěkná kosa. Dalším šokem bylo to, že jsme na chatě v podstatě byli sami, teda ještě se dvěma Slovákama, jednim Japoncem, co to chtěl zkusit sólo a jednim místním mladym guidem (byl super) s klientem z Řecka. Říkal, že ostatní to nechtěj chodit, že je tam moc ledu a sněhu a že je to moc těžký. Tak jsme dali véču a šli spát.

Ráno ve 4:00 zvoní budík, ale stejně jsme moc nespali. Záchod z nás vytáhl za pomocí mrazu a podtlaku jako v letadle vše potřebné a snídaně o dvou šálcích čaje a dvou krajíčkách chleba s marmeládou nám dodala odvahy. Vyrazili jsme z chaty společně a hned šli do vedení, ale kus před námi byli ještě vidět tři Španělé, co spali ve stanech. Cestu jsem však tak dobře jako včera neudržel, takže jsme se neustále nepatrně ztráceli a opakovaně předcházeli s tim guidem :-) Asi po hodině začalo svítat a taky už přibylo sněhu natolik, že to fakt přestala bejt prdel a klouzalo to jako sviňa. Navíc hledat cestu v tom sněhovokamenym bludišti nebylo úplně košér. Dost nás taky brzdili ty Španělé, co šli ve třech a hrozně jim to trvalo. To už jsme nějakou dobu byli na mačkách, ale bezpečně předlézt se nám je podařilo až u Solvayjky. Čas nebyl úplně super, ale počasí drželo, odhodlání taky a sil bylo ještě dost, tak jsme šli dál. Následovalo několik dalších ostřejších úseků mixového lezeníčka a koukáme, že pod námi to všichni zabalili, nad námi jen guide s Řekem a 9 Poláků (kokotů), co šlo spát den předem plánovaně na Solvayjku (nouzový bivak). Říkal jsem si, co tam ti debilové ještě dělaj, když spaly ve 4260 m n.m., ale prostě to byli absolutní paka a i se chovali jako nýmandi (šli po třech, zamotaný lana, v mačkách neuměli ani chodit, natož lézt a jetště se furt navzájem buzerovali). Poučení: jak v horách potkáš Poláka, jebni ho cepínem po hlavě a utíkej co nejdál to půjde, jinak hrozí nějaká katstrofa. Mastili jsme dál, bohužel jak jsme se přehoupli na hřeben, začalo brutálně foukat a i dost mrznout, pač jsme najednou byli ve stínu. Dost nám to i komplikoval fakt, že jištění bylo často pod sněhem a museli jsme stále nějaké nové dělat, o vedení na krátkém laně už asi 6 hodin nebyla žádná řeč. Stálé odlézání, udělání jištění a dobírání. Fixní lana byla naštěstí namrzlá jen trochu, takže jsme použili hrubé síly a závěr byl opravdu epesní forma lezení v čistém ledu. Vrcholu Matternhornu 4478 m n.m. jsme společně dosáhli kolem třetí hodiny odpoledne, udělali pár fotek, poprvé se napili a snědli jednu tatranku. Toť znamená, že nám to nahoru trvalo nějakých 10 hodin lezení (naposled jsem to za sucha vyběhl za 4 hodiny).Už mi bylo jasné, že to dolů nestíháme. Hlavně začátek slézání zpět k fixům po tom čistym ledu nebyl nic moc, zvláště pak, když jistící tyče byly místama kdesi hluboko pod tím ledem . . . No Iva jsem vždy spustil k dalšímu rádoby štandu a já to prostě nějak slezl. Za chvilku slyšíme nad sebou nějaké hlasy. Dva Němci to vylezli z Itálie a nevěděi kudy dolů a bloudili tam na vršku. Tak jsme na ně počkali a pomohli jim dolů. Tím se náš postup ještě zpomalil. Dost úseků bylo potřeba slanit. Nakonec jsme se takto doslaňovali na Solvayjku asi v osm hodin večer a rovnou si to namířili dovnitř. Mysleli jsme, že bude prázdná. Ale uvnitř bylo namačkáno už těch devět kokotů z Polska, co to zase nestihli sejít dolů a s nima navíc jeden Rumun, co neměl lano, dolezl sem a už neuměl slézt dolů. Dopili jsme termosky s čajem, snědli dnes už druhou tatranku a s povděkem přijali možnost půjčit si vařič a udělat si ještě jeden čaj. Pak jsme se s luxusním výhledem z 4260 m n.m. na rozsvícený Zermatt poskládali ve čtyřech (s těma Němcema) na horní patro postele (vypadalo to na teplou noc), zachumlali se do péřových vest a dělali, že spíme.

No moc nám to nešlo, do skrčených nohou jsem dostával křeče, někdo tam strašně chrápal a tak jsme si různě celou noc povídali. Byla to taková Česko-německo-anglická konverzace a muzeu sexu v Praze, nejlepší discotérce u Karlova mostu a došlo i na historky z hor. Každopádně ráno jsme za slunce vstali, snědli poslední tatranku, přibrali do party ještě toho Rumuna a rychle začli sestupovat, než nás zase začnou ohrožovat ty Polský neznabozi. Na úvod jsme ještě chvilku slaňovali, ale pak už to začalo odtávat, takže jsme konečně mohli sundat mačky a za další chvíli se už dalo vést normálně na krátkém laně, takže stylem koza kam jdeš - pocem, jsme to doseběhli dolů a šťastni, že to dobře všechno dopadlo si mohli u chaty připít pivem, na které nás kluci z Německa za pomoc při sestupu pozvali. Pak jsme dali ještě polívku a šli dolů na lanovku do Zermattu. Plán byl jasný: sehnat dobrý jídlo, dát nějaký to pivo a sbalit pořádný roštěnky. výsledek: luxusní klobáska, piv tolik, že ani nevim, jak jsme se pořádně dostali z Zermattu do Täsche a o ženských jsme samozřejmně jako vždy jenom mluvili :-) Nevim jestli tim stavem, ale podařilo se nám jet vlakem do Täsche zadarmo (přechcali jsme Švýcary) a pak ještě stopem v dodávce s barvama až do Randy. Tam nás symbolicky ubytovali v pokoji, jehož název byl Matternhorn a dole jsme všechno spláchli ještě spoustou piv a zajedli dobrou večeří. Kdo mě donesl na pokoj opravdu netuším :-) Prostě když se celá akce vydaří tak jak má, tak je potřeba to řádně oslavit. Expedice Blue Virgins splnila oba hlavní cíle, pouze ty malinké nám zůstali na jindy :-)