středa 31. března 2010

Humanita, aneb jak mi v uších zněla Arizóóóna

Konec sezóny se přiblížil rychleji než velká voda do Prahy a tak z ničeho nic zaklepala na dveře Humanita. Na již tradiční zimní radovánky na pokraji zimy v Jilemnici se odhodlalo jet pár statečných. Bylo jich přesně tolik, kolik lidí se vejde do velkého auta. Řídil a společnost bavil Radim zvaný Antoš, k jeho boku se zavile vinula Eliška, která zahřívala svůj druhý bok o Lahváče, aby náhodou nezteplal. V druhé lajně byl poměr nepoměrný, neboť Mamut Mára utiskoval dvě arizonské pěnice Terku a Kláru. Ze zadních řad všechno jistili pistolníci Mikušák, Raďas a cudná propagátorka kolalokovy limonády Míša. V zavazadlovém prostoru se tísnila bagáž enormních rozměrů a tři naprosto identické pokrývky lysých hlav (jak kterých). I na Divoký západ už dorazili žlutí bratři z Vietnamu :-).

Jilemnická Hraběnka nás uvítala zpěvem ptáků a krtci vyplavení z příbytků nám pluli stopou vstříc. Tak jsme se je rozhodli nadobro skalpovat červeným klistrem. A že ho na těch ski-prkýnkách bylo nasr... (samozřejmě nechyběla guma, trochu toho zlata a oranžády). Ženské plémě se honilo po 10ti kilometrové trati a mužské sémě se šířilo do vzdálenosti 15ti km (obhlídka terénu na večer musí být). Nutno podotknout, že prérie nebyla suchá a tvrdá jako nevím co, pač tuhle kombinaci naštěstí neznám, ale vlhká byla tak, že jsem takovou ještě nepoznal. A hůlky se bořily ještě hlouběji, než jsem kdy doufal. Ač vítězem byli všichni, kdo překonali všechny nástrahy, včetně svých vlastních dispozic i indispozic, tak jsem se žampiónství v mužské kategorii ujal ke svému překvapení já. Vítězství to bylo krásné, jak se na konec kariéry sluší a patří. Veselému výletu zdar! Prej i nazdar.
Dojmů bylo spousta a únava doléhala i na nejotrlejší. Nezbývalo než zaujmout pozice ležících střelců a načerpat energii na večer. Jo, jo, už nejsme nejmladší. A pak to celé vypuklo, kočičky ze sebe udělaly ještě větší kočičky, neboť si své poprsí napěchovali do korzetů a šatiček, na nohy navlékly podvazky a která ten večer neměla boa, jako by vůbec neexistovala. Pánové se převtělili na divoký západ za dob Oldy Šetrného. Na hlavách všichni klobouky, na sobě košile a vestičky, kolem pasu opasky s plnou výbavu jak za pasem, tak i pod pasem. Kdo neměl kolt, nesměl na bar. Pak už se jen pilo a pilo. Samozřejmě že jen kolaloková limonáda. Pokud někdo zatoužil po whisky či jiném zeleném sajrajtu, tak musel podstoupit nelítostný, tvrdý a spravedlivý souboj s kolalokovým šerifem (a ten dle legendy ještě nikdy neprohrál). Mezi tancovačkou proběhly ještě dvě důležité akce. Tou první bylo předání úplatků nejlepšímu šerifovi a nejlepší tanečnici z dopoledního přeběhu louky, takže jsem nafasoval cestářskou vestu a handgranát v podobě skleněného, zhruba 32 kilogramů vážícího, těžítka s krásnou sněhovou vločkou. Tou druhou akcí byla oblíbená pivní štafeta, kdy celkem pětice svatých, z toho minimálně jedna kočička, předvádí své umění v podobě co nejrychlejšího polknutí (proto mají dámy výhodu) zlatavého moku o objemu půl tuplovaného piva. Pomyslný štafetový kolík se předává postavením prázdné sklenice na hlavu. Vítězství jsme měli na dosah dlouhé ruky, rozjel jsem to jako obvykle na prvním místě, druhá Terka se snažila, ale opomněla si povolit korzet, takže se pivo vracelo tam a zpět, Mikušák opět nezaváhal, Lahváč vypil sám sebe a Raďas mocně finišoval i když už měl v půlce štafety půlku piva upitou a stál jako vítěz na židli. Pak už se jen pilo a tancoval kankán až do pozdních nočních hodin. No a protože toho ještě nebylo dost, došlo i na návštěvu Továrny, kam zabloudili pouze 3 kovbojové a jedna komtesa. Jelikož si pro nás trhaly 12ti leté holky rodidla a Komtesu nám balili puberťáci, tak jsme po vypití několika kolalok osedlali své oře a rychlým cvalem doklusali přímo do postelí.

Ráno už zase tak veselo nebylo. Hlava bolela jak kudla v zádech, žaludek houpal jak tsunami v Thajsku a venku lilo tak, že by Lipno přetákalo. Snídaně v cukrárně oddálila zvracení a šamanské zasedání nad zákusky zkrátilo trať pro dámy na 3 km a pro pány na 5 km. Třikrát hurá, hurá, hurá. Mlha byla hustá tak, že už by snad ani nešla krájet, takže nikdo vlastně nevěděl kdo, kudy a jak jede. Terka rozjela naši štafetu na solidním místě, které Klára ještě rapidně vylepšila, Lahváč to opět popostrčil do míst, kde již nehrozil boj o záchranu a tak jsem si to mohl v klidu doklouzat. Byli jsme 12., což je pro naše složení, formu a stav jater po včerejší kolaloce obdivuhodný výkon. Druhá štafeta vedená Mikušákem si vedla ještě lépe a po těžkém boji uhájila 3. pozici. Tím naše kolty definitivně zvadly a ani tradiční zastávka v cukrárně ve Vysokém nad Jizerou nám je již nepozvedla vhůru. Takže za rok na ski skol

Výsledky naleznete zde: výsledky

pátek 19. března 2010

Vasaloppet 2010 - IV. (Den D-závod)

V sobotu nás opět probudilo sluníčko, jež se snažilo fingovat teplo namísto opětovných -30°C, takže jsme zůstali v posteli až do oběda, neboť bylo všem naprosto jasné, že náš autobus převlečenej za osobní auto v týhle kose startovat nebude. Jedinej, kdo vstal, byl Ježek, kterej rozebral půlku motoru a se slovy, to je stejný jako na vétřijéska, zapálil noviny a narval je do nějaký trubky. Prý Turbo. Pozor, z jiskry vzejde plamen! A tak světe div se, auto nehořelo, nýbrž startovalo, tak jsme do něj naskákali a jeli opět na Grönklit provětrat na chvilku prkénka a rozhodnout, co že to budeme mazat. Odpoledne započala konečná příprava lyží, která se protáhla až do pozdního večera. Finální máza teda vypadala takto: parafíny SkiGo LF Green, LF Graphite, struktura Nyč-sport cold, LF Green, LF Graphite, struktura Nyč-sport cold, HF Green + Orange, HF Green + Orange, struktura Nyč-sport cold, C105, struktuta Nyč-sport cold. Stoupací pak SkiGo Base zažehlený, na to 2x SkiGo HF Blue a třetí vrstva mix SkiGo HF Blue + Vauti Fast K18. Završili jsme to těstovinovou anabází o minimálně patnácti chodech, kdy jeden druh těstovin střídal ten druhý a omáčky proti sobě bojovali jako kdysi naši dědové za vlast. Pak už jen rychle nachystat věci, namalovat na čísla naši vlajku a šupky hupky předstírat spánek. Teda všichni kromě Ježka, který jakožto závozák dostal CK státní úkol každé 2 hodiny nastartovat auto a jet ho na půl hodiny projet, aby nám zase nezamrzlo.

Ve 3:00 sakra brzo ráno začala hrát na pokoji ta debilně podmanivá hymna Vasaloppetu, takže ležíce spíce se po srubu pohybovalo pět mumií, které se střídavě praly o záchod a rychlovarnou konvici na čaj. Nakonec vše dopadlo dobře, zbyl čas i na společné foto v číslech a 5 min před čtvrtou ranní jsme se vydali, teda hlavně díky Ježkovi, na start. Cesta probíhala celkem v poklidu, Ježek spal za volantem, Ziki chrápal jak medvěd při hladovce, Fandu se nepodařilo naladit, Klára propadla hysterii, neboť jsem ji zapomněl vzít vložky do bot, Vopi rozjímal nad zplynováním 15 000 účastníků, Doktor se chtěl operovat, Zámek neustále něco zamykal, Tyčka spal jak dudek a francesco řešil, zda je lepší bidet nebo bidetová sprcha. Zkrátka atmosféra jak má být. Zácpu (naštěstí tu na silnici) jsme chytli až 2 km před Selenem a u odstavného parkoviště se nám klaněli, když jsme ukázali, že máme samolepku ELITESERVICE a pustili nás pěkně dál, takže jsem parkovali asi 50 m od startovní čáry. Tomu říkám luxus, kvůli kterýmu se vyplatí jet chvíli (asi 4 a půl hoiny) rychle. Deset minut po příjezdu se otevíraly vstupy do vln, takže si všichni v klidu odnesli lyže do stopy. Teplota -16°C naznačovala, že dnes bude pěkně teplíčko. Pak se započala řešit jedna z nejdůležitějších a zíroveň nejsložitějších akcí - sraní. Někdo vyhmátl volnou kadiboudu, někdo využil obrovského bagru a jeho radlice a někdo zase zavítal do lesa. Mě se poštěstilo najít si krásnou paseku s úžasným výhledem přímo na start, ale jen do té doby, než nademnou započal kroužit televizní vrtulník, který se rozhodl provádět kamerové zkoušky na neznámem předmětu, potažmo mě. Díky dostatku času jsem se stihl jít rozjet a ověřit si tak, že jsme namazali až podezřele dokonale. Mezitím se výrazně oteplilo na -15°C a my šli bojovně na start.

Přesně v 8:00 se dala masa 16823 závodníků do pohybu. Tentokráte jsem na startu nezaspal a vyrazil jak se patří a sluší dopředu. Během celé rovinky jsem se zadrženě pohyboval do 10. místa, bo sem to nechtěl přepálit. Pak ale přišla sjezdovka a kucí závodníci se rozhodli, že nám ostatním ukážou rozdíl mezi nebem a zemí, takže jsem se velmi rychle propadl někam do třetí stovky. Nahoře na kopci se to zformovalo do tří skupin, v první bylo osm lidí, ve druhé asi 100 a v té naší zhruba tak 150 lidí a já byl dokonale ukryt na jejím chvostu. O ou, asi chyba, ale rychlejc to fakt nešlo. Tak jsem za to teda trochu vzal a prokousával se směrem dopředu skrze ty naivní odpadlíky, co mysleli, že uměj rychle lyžovat, ale nedošlo jim, že ten závod nemá 5 km, ale 90. Ve Smägenu už jsem byl 150. a dostal se na čelo té naší skupiny. Bohužel jsem byl jedinej, kdo chtěl dojet tu první skupinu, takže jsem za to bral co to šlo. za mnou se drželo asi 6 borců, co odmítali střídat a postupně jsme kosili jednoho odpadlíka za druhym. V tuhle chvíli mě ten závod fakt dost bavil a užíval jsem si navalených endorfinů, lyže jely jako vždy dokonale, tělo jelo prasecky dobře, 8 tvrdejch stop, sluníčko, teplota od -10°C do -2°C, co více si přát. Navíc Ježek zvládal dokonale občerstvovat, takže ani nebyl hlad. Na půlce jsem si říkal, že bych za to mohl trochu vzít a zkusit se posunout ještě někam více dopředu. Vzal jsem za to opravdu mistrně a uviseli mě už jen tři lidi, kteří teda stále nestřídali a navíc, když přišel největší kopec před Oxbergem, za to hrozitánsky vzali, takže jsem najednou za něma vlál jak hadr na holi já . . . přišla krize, těžká krize, ale ještě jsem se z ní tak nějak dostal a z posledních sil se doplácal až na Högberg. Dost mi pomáhalo, že stále ještě někoho dojíždím a předemnou že jsou jen dva z té naší pomalejší skupiny. Za Högbergem čekal znovu Ježek, dostal jsem napít, ale v podstatě jsem ho už viděl tak trochu rozmazaně. Přišla druhá brutální krize, takže mezi 75. a 81. km závodu jsem se doslova zastavil a v místech, kde normálně jezdím soupaž, jsem se dvakrát přistihl, jak ťapu stromeček. Nejhorší zjištění bylo, že ten úplně ruplej matlal, co vypadá, že každou chvíli umře, mi pomalu, ale jistě začíná ujíždět . . . Naštěstí přišel Eldris, poslední občerstvovačka, z ničeho nic vzkříšení posledních sil (zřejmě se mi uvolnilo kus špeku na břiše) a mastil jsem do cíle co to dá. Poslední kilometr byl už trošku zu viel a po projetí cílovou branou se moje mamutí tělo sesunulo k zemi, jak kdyby mě zezadu přebrousil Řepka. Bylo z toho nakonec neuvěřitelné 89. místo v rekordním čase 4:23,48. Rychlejc už to fakt nedovedu.

Chvilku jsem si poležel a pak se pokusil vstát. Moc to nešlo. Nakonec s pomocí pořadatelů jsem přeci jen opustil cílový prostor, z posledních sil si převzal medaili, na kterou se mi podařilo odplivnout směsici hlenů a gelu a pak už se o mě zase na chvilku staraly takový ty hezký pořadatelský holky, co mi vzaly během mých křečí úplně do všeho lyže do úschovny a vyslaly mě na autobus. Do něho mi musel pomoct Thomas Alsgaard, ty dva schody byly nad moje síly. Tak nějak jsem cítil, že pomalu, ale jistě umírám. Ještě jsem vysedl, našel si pytel s věcma a pak už si jen tak matně pamatuju, jak mě někdo podpírá a následně odnáší . . . Pak jsem se probudil v medical stanu napojený na kapačku, dostal jsem glukozu, čichnout něčeho povzbudívýho a ještě nějaký dva prášky. No prostě jsem si tam poležel dvě a půl hodinky, během kterých jsem stále myslel, že je to moje poslední minuta v životě, do všeho křeče, brutální kašel, sýpání, dech jako když mě honí tlupa černejch kamarádů a tep minimálně 250 za minutu, mozek nepracoval (doufam, že už začal). Co víc vám mám povídat, než že takovejhle pocit už nikdy nechci zažít. Pak jsem se už dokázal zvednout, zašel si do sprchy, potkal kluky a šli jsme na jídlo.

U cíle jsme se pak potkali s ostatními. Fanda mě honil a asi by mě i dojel, ale naštěstí jsem měl na trati nastrčeného Ježka, jenž mu nejdříve na prvním občerstvení narval skrz zatnuté zuby do huby enervitovou tabletu i přes Fandův evidentní odpor, neboť je na ni alergický. Když to Ježek zjistil, snažil se tragédii zmírnit nastříkáním mu ionťáku přímo do huby skrze pěnu, která z něho zatím vycházela. Na té poslední občerstvovačce zase Ježka zmátlo, že chce Fanda gel i napít, takže mu dal gel a když vedle něj běžel ještě s tim pitím, tak se ozvala tupá velká rána a Fanoušek tam zůstal stát jen s jednou holí. Ježek nelenil a v rychlejším čase než je přezutí pneumatik u formule 1, mu dal hned do ruky náhradní hůl. Další v pořadí byl Ziki, který si vzpomněl na svojí někdejší formu a způsobem start cíl to profrčel jak Maty zamlada. Kdyby nedošlo k chybě ve výpočtu vzdálenosti trati, tak to bylo ještě o kousek lepší, ale tak nějak nám chlapec kilometr před cílem už chtěl zkončit :-) Francesco taky zabojoval a i když jen tak tak, tak splnil cíl, být do 1000. místa, takže ač nerad, jsem ho musel pochválit. Zámek nám chlapec opět pěkně vytuhnul, budeme ho muset asi trochu nakrmit tukem, aby měl pak z čeho jezdit. Jo Vasák holt není žádná Soběšická mulda. Tyčka jel na své poměry taky myslim velmi dobře, stejně tak Honza, kterého trošku omezovaly zdravotní problémy. Klára mi udělala největší radost, neboť dokázala získat medaili a to i přes to, že vítěz se zbláznil a i když byl za několik posledních let zcela nejpomalejší sníh, tak zajel jeden z nejrychlejších časů. Navíc byla 48. žena (1. Češka), takže mi nezbyde, než zase mýt nádobí, pač já byl nejlíp až 50. Vopi byl sice z naší skupiny poslední, ale rozhodně ne mezi ostatními a na to, že musel startovat až skoro ze zadních pozic, tak dojel ještě stále ve výborném čase. Prostě všem ještě jednou moc gratuluju, podali jste krásné výkony.

Večer po závodě proběhl krátký večírek na rozloučeno, myslim, že rekord bylo jedno celé pivo a jeden panák slivovice. Pak už každý definitivně vytuhl. Ráno jsme zabalili, poklidili (díky Kláro, díky), udělali soutěž, kdo že se nejblíže dokáže ohnout směrek ke tkaničkám. Rozloučili jsme s Morou a jejím Intersportem, odvezli kluky letce na nádraží a pak poklidnou cestou jeli směr domov. Většina ji celou prospala, Ziki pořád vykřikoval Camping a rádio Fanda hrálo celou dobu dokola jednu písničku (Medvídek z Bogoty usnul a spí . . .). V Trelleborgu jsme stihli ještě námořnickou večeři, loď jsme opět prochrápali a pak už to byl domů docela kousek. No jsem zvědavej, kolik se nás do Švédska za rok vrátí . . .

Tak ještě pro úplnost oficiální výsledky naší skupiny:

ŽENY:

Klára Wiedenová...........48. místo, čas.......5:54:02 hod. /první z ČR/

MUŽI:
Marek Pazderský ........ 89. místo, čas.......4:23:48 hod. /třetí z ČR/
František Landa..........203. místo, čas...... 4:39:46
Jan Zampr....................636. místo, čas.......5:08:08
Martin Moravec......... 993. místo, čas .......5:21:09
David Zámečník....... 1843. místo, čas........5:46:55
Petr Tamchyna.........1899 .místo, čas........5:48:48
Jan Kalvoda...............1928. místo, čas........5:49:56
Martin Vopěnka........7426. místo, čas........8:06:10

neděle 14. března 2010

Vasaloppet 2010 - III. (trénink)

Středa, zubaře je třeba a tak mě hned ráno vzbudil Doktor (Honza), že prý chudák celou noc nespí kvůli bolavému zubu, tak jsme skočili do auta a zajeli do sousední Orsy. Zastavil jsem před takovym velkym barákem, že se jako půjdu zeptat, kde že tady mají zubní pohotovost a ono to byl zrovna ten barák, tomu se říká klika. Au au, odvrtáno a tak jsme mohli vyrazit na trénink na trať, kdy jsme si projížděli úsek mezi Oxbergem a Hökbergem. Celkem jsme najeli asi 30 km a většina posádky začala pomalu dostávat strach z Kláry, ketrá nám všem dost silně ujížděla a vypadalo to, že se bez auta za rekord trati domů vrátit nehodlá. Tratě jsou perfektně připravené, svítí sluníčko, teplota kolem -7°C, modro, ale docela dost fouká. Ježek zapomněl, že parkujeme autem na Hökbergu a tak dojel až do Mory, ještě že tam mají tu cílovou bránu, jinak by nám odjel asi až do Stockholmu. Pak už následoval úprk do Intersportu, kde byl výprodej BD, takže jsme nakupovali kombinézy a další oblečky jak o život, o voskách ani nemluvím, těch zase do kufru přibylo . . . (Vauti, Rode, SkiGo, Rex). Večer se pak konala módní přehlídka. Samozřejmě, že vyhrál Fanoušek se svým elastickým ródeem. V normálním obchodu jsme pak se Zikim vykoupily veškeré zásoby borůvkové polévky a ani tabáček nemohl chybět, bo s čim jinym bychom přeci hráli hokej. Večer jsem pak jel pro Vopiho do Mory k vlaku a cestou jsem přivydělal nějaký ty prašule svezením skupiny Čehunů na ubytování. Bohužel jsem cestou zabloudil (nechápu, stalo se mi to samozřejmně poprvé v životě) a tak jsem jezdil po místních vesnicích jak splašená srnka, co hledá máslo v lednici.

Ve čtvrtek ráno jsme vyráželi opět na tratě, tentokráte už v plné sestavě 10 lidí a namířeno jsme měli přímo na půlku závodu, tedy na slavný Evertsberg, odkud to je do cíle už jen pouho pouhých 43 km. Opět modré nebe se sluncem a teplota -10°C, dokonalé stopy narušoval jen silný protivítr a napadané větvičky do stopy. Přes zamrzlá jezera jsme dojeli až za Risberg a zpět, cestou zrušily dvě vázání SNS Pilot clasic (ať žije moderní pokrok o krok zpět) a hlavně ztratili Ježka. Začali jsme ho zuřivě hledat no a jak už to tak bývá, on se našel sám, jenže jsem se při jeho hledání zase ztratil já. No a tak to šlo dokola asi půl hodiny. Naštěstí výsledkem bylo nalezení se všech navzájem a ne ztráta všech včetně auta. Pak už jsme jeli vyzvednout starovní čísla a následně provézt drobné přesuny ve startovních vlnách. V čele s nejaktivnějším Zámkem, jsme v pěti lidech obsypali do té doby nic netušící ještě se usmívající Švédku, jejíž úsměv se pod naší zátěží pomalu vytrácel stranou a po té, co jsme se jí začali hrabat v počítači, a Zámek stále opakoval osvědčenou kombinaci slov kurva-pardon, jsme měli definitivně vyhráno. Myslím, že té paní se o nás bude v noci zdát ještě dlouho. Každopádně si všichni alespoň o jednu vlnu polepšili, někteří i o tři. Následovali další zběsilé nákupy a večer se také započala příprava lyží na závod, nacpali jsme na ně několik vrstev LF Green a Graphite od SkiGo, k tomu nám hráli Tři Sestry a v troubě se dělali třípatrové zapečené brambory.

Pátek nás přivítal teplotou -30°C a nemilým zjištěním, že nám zamrzlo auto a nejde nastartovat. Baterka aut, žhaviče aut, nafta jak beton, no prostě si to ani neškytlo. Jako prvního jsme vycucali z baterky souseda, pak druhého a nakonec skončilo auto na nabíječce. Myslim že kolem jedné odpo se konečně chytlo, ale vzhledem k času, jsme raději odjeli lyžovat jen na sousední Grönklit, než do prostoru cíle, kde končil v tu dobu štafetový závod a bylo by asi dost složité si zde kvalitně zatrénovat. Odpoledne jsme zajeli dokoupit do Mory do Intersportu poslední vosky a hadříky, co jim tam zbyly a taky jsme navštívili muzeum Vasaloppetu, aby na nás alespoň trochu dýchla ta historie. Z Ježka se díky slevám stal z cyklisty profesionální lyžař, ba dokonce i běžkař. Hurá :-) Přestal jezdit v plýně, helmě a cyklodresu, namísto toho je teď komplet oblečen v BD. Večer jsme opět věnovali přípravě lyží, na řadu přišla řada HF Green a HF Orange od SkiGo, také už skoro víme, co budem mazat jako stoupací, základ je jasný, chybí už jen vyřešit otázku zatíráku, stále máme ještě dva favority.

Další pokračování bude v části Vasaloppet 2010 - IV.

čtvrtek 11. března 2010

Vasaloppet 2010 - II. (cesta)

Během pondělka jsme vykoupili všechny obchody v okolí, neboť hlad je největší nepřítel, počkali, až francesco dokáže najít Liberec na mapě, nabalili jsme auto, i když spíše by se hodilo autobus a vyrazili směr sever. Cestou jsme teda ještě vyzvedli Fanouška a u té příležitosti jsme dokázali zabloudit už v Liberci . . . Foukal vítr silnej jako sviňa, prostě plivnout po větru, tak se to vrátí zpátky z druhý strany dřív, než zapadne sluníčko, takže udržet to vysoký velký auto s povolenym řízením na silnici, vypadalo chvílema jako neřešitelný problém a celkem rychle nám zlidověla hláška: "houpy hou". Vepředu bylo navíc hrozný vedro, uprostřed teplo jako v autobuse ČSAD a v zadu byla kosa větší jak venku, tak jsme to přejmenovali na dobytčák, což potvrzovaly i zvuky a vůně, které se z těchto prostor šířily celou cestu. O zábavu se staralo rádio Fanoušek, z největších perel vybírám informaci o tom, že beran vlastně není bejk, on sám je již několik let dvanácterák a ovečka, navíc se považuje za asexuální ženu, takže ho Klára přijala do klubu žen. Celkem 2x si na nás počíhala policie, kterou jsem vždy narychlo vyřídil hláškou "morgen abend", na což už nedokázali najít odpověď a ani tak nevadilo, že jsem jel o 20 km/hod rychleji a jako bonus je navíc prostvítil dálkovejma. Každopádně jsme loď stihli s přehledem, nakoupili medvídky a i se trochu prospali. Všichni se celou dobu cpou sladkym a já blb držim sacharidovou dietu, takže jsem celou dobu musel jíst jen maso a zeleninu.

Ráno nás ve Švédsku probudilo hrozně moc sněhu kolem dokola, ledu na silnici a sluníčka na obzoru. Se spící posádkou jsme to s Ježkem dojeli přes Moru a Orsu až do Hansjo, kde nás čekalo ubytování. Kousek od něj je krásný lyžařský areál, kam jsme se jeli na chvilku odpoledne sklouznout - prašan, mínus 10°C, upraveno a bez lidí. Prostě lyžařský orgáč. Projeli jsme se lesem i kolem malého jezírka a pak už šupky hupky domů na řízečky. Večer ještě dorazili doktor (Honza) a tyčka (Petr), kteří letěli a potom přijeli vlakem autobusem. Nevím proč, ale celou noc se nám všem zdálo o bidetové sprše a Klára nám začala uklízet. Je výhodou mít sebou ženu.

Pokračování v části III.