pondělí 15. listopadu 2010

Jak jsem si zapomněl odskočit . . .

Už je tomu nějaký ten pátek, co jsem se pravidelně účastnil všech závodů v okolí, co to šlo. Bylo jedno, zda to bylo kolo, přespolák, atletická liga či fotbalový zápas. Tělo sloužilo, čas byl, takže nebyl důvod proč si nezpestřit přípravu na zimu. Jednou takhle v sobotu ráno ségra čte noviny a povídá: „hele brácha, ty neběžíš ten přespolák kolem Krkavčích skal?“ „A sakra, úplně jsem na to zapomněl, v kolik je start?“ zeptal jsem se. „Za hodinu!“ Sedli jsme tenkrát s taťkou do auta a jeli co to dá rovnou na start. Během jízdy jsem dosnídával a oblékal se do závodního. Na místo jsme dorazili zhruba pět minut před startem, což stačilo pouze na přemluvení pořadatelů, ať mě ještě přihlásí a zavázání si bot. O posunu startu nechtěl nikdo ani slyšet. Byl jsem sice absolutně nerozvičený a nezapracovaný, což by mi tak nevadilo, ale hlavním problémem bylo, že už na startovní čáře jsem si držel půlky u sebe pomocí rukou, neboť jsem si ráno ještě nestihl dojít na velkou.

Přemýšlím, jak to tak asi může dopadnout a v tom se ozval výstřel. Všichni dravě vyrazili do prvního okruhu ze tří devítikilometrové trasy. Nezbylo mi než běžet taky. Určil jsem si taktiku, že poběžím úplně naplno, abych byl co nejdříve v cíly a mohl tak vykonat vytouženou potřebu, protože jinak to prostě stihnout nešlo. Výsledkem bylo, že do druhého okruhu jsem sice probíhal jako první s neuvěřitelně velkým náskokem, ale už jsem spíše tak pokulhával, v břichu i hýždích jsem měl neuvěřitelné křeče a celou zadnici si raději ještě jednou rukou přidržoval. No uznejte sami, s tím se moc závodit nedá. Moje tempo se stále zvolňovalo a po chvíli mě začali předbíhat mí pronásledovatelé. V momentě, kdy jsem se propadl na čtvrté (nemedailové) místo, jsem s výrazem zoufalého dítěte bez matky dopochodoval za nejbližší keř a jal se vykonat onu potřebu. Ta úleva je opravdu k nezaplacení. A jak si tam tak dřepím v lesíku, koukám, že mě předbíhá jeden závodník za druhým . . . Rychle mi došlo, co že se to děje. Vyhledal jsem lopuch s beruškou, nasadil zpátky trenýrky a mastil lesem už zase jako o závod. Do třetího, tedy závěrečného okruhu jsem už probíhal na sedmém místě a tentokráte s úsměvem. Celou trať jsem se tomu všemu musel smát, až jsem úplně přestal počítat, kolik lidí jsem ještě doběhl. V cíly na mě proto čekalo milé překvapení, když mi hlasatel oznámil, že dobíhám na krásném druhém místě.

Dodnes nevím, zda se o tom všem pořadatelé doslechli a udělali to schválně, či se jednalo o pouhou náhodu, ale zrovna já jsem později při vyhlašování vítězů obdržel vedle diplomu s medailí ještě balení toaletních papírů. Tento skutečný příběh s dobrým koncem bych rád zakončil radou a konstatováním, že je velice snadné, doslova pros..t první místo.