Štýrské cyklostezky, aneb jak bylo víno všude

Druhý letošní zájez s CK Trip směřoval do tajné oblasti na jihu Rakouska až ke hranicím se Slovinskem pod Graz, kde se nachází hlavní oblast pěstování velmi dobrého vína, zvláště pak vyhlášený je růžový Schilcher. Další zdejší významnou plodinou jsou dýně, ze kterých tu dělají snad úplně všechno, zejména pak chutný dýňový olej. První etapu jsme začali na nejvyšším bodě ve vinici Langegg, od kud jsme sjížděli skrze vinohrady přes historický Stainz do Bad Gams. Následovalo stoupání a sjezdy přes Deutschlandsberg a Schwanberg. Celou trasu provázel jeden vinohrad za druhým s lákadly v podobě vinných sklepů. Pak už to byl jen kousek do St. Martinu, kde jsme bydleli v luxusním penzionu s bazénem. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká k večeři. Paráda o čtyřech chodech s dobrým vínkem, což nás všechny spolehlivě odbouralo a uložilo do postýlek.

Druhý den nás autobus vyvezl nahoru na Radlpass, kde prochází hranice se Slovinskem a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna jela dolů k zde již notně mohutné řece Drávě a podle ní pokračovala až do Ožbaltu, kde započalo mírné a romantické stoupání na hraniční přechod zpět do Rakouska se sklípkem přímo na čáře. Druhá skupina se mnou vyrazila expediční trasou přímo po hraničním hřebenu, což nejdříve znamenalo vystoupat do 1000 m n.m. na Kapunar, od kud jsme ale jeli už jen dolů s kopce nebo téměř po vrstevnici až k Odomovu jezeru a celou cestu si tak vychutnávali výhledy na řeku Drávu shora. Nakonec jsme se připojili ke zbytku také ve sklípku na hraničním přechodu. Po sjezdu dolů jsme si ještě vystoupali nahoru na jednu vyhlídku, ale pak nás začala honit bouřka a tak jsme prchli do nedaleko vzdáleného busu, který nás odvezl na ubytování. Po opět dokonalé večeři nás čekala ještě ochutnávka místních vín, ketrá se poněkud jak se tak říká, no prostě protáhla no . . .

V sobotu jsme pak vyrazili na královskou etapu plnou vinohradů, vína, sklípků, ale také nekonečného počtu krátkých, ale o to prudších výjezdů na kole. Nejprve jsme pospolu absolvovali náhorní okruh s jedním 500m dlouhým stoupání o sklonu 30% a pak už každý jel dle libosti a chuti na víno skrze další a další snad nikdy nekončící sklípky. Naše družstvo po předchozím dnu ani moc chuť zastavovat na víno neměla :-) a tak jsme raději opět ujížděli před bouřkou a etapu si ještě trochu prodloužili po dalších kopečkách v okolí. Zbytek ochutnával trochu víc, ale nakonec také stihl za včasu před další bouřkou také ujet a tak jsme zakončili odpoledne u bazénu.

Poslední den jsme se nejprve po rovinatých cyklostezkách podél řek trochu rozšlapali, aby mohlo přijít smrtelné stoupání o stálém skonu 20% a délce 3,7 km. Stálo to ovšem za to. Nahoře nás čekali nádherné výhledy, stánky s občerstvení, sklípky, vinohrady a opět ta kouzelná nenapodobitelná krajina i výhledy na Alpy. Dolů už pak každý sjel jinou variantou dle touhy po ujetých kilometrech a na závěr jsme se sešli u jezera Sulmsee, kde byla možnost se vykoupat a pak jsme vyrazili zpět k domovu. Doufám, že se do této oblasti znovu brzo vrátím, neboť ty zásoby víno co mi cinkají v tašce jistě dlouho nevydrží :-)


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Pohodově po Salcbursku, aneb taky trochu kultury

První letošní zájezd s CK Trip mě zavedl do oblíbené horské vesničky St. Martin am Tennengebirge ležící v okolí Salcburska na pomezí Solné komory a Dachsteinu. Cestou jsme se stavili v Gmundenu u Traunsee, kde začínala známá koněspřežná dráha vozící sůl z dolů v Hallstattu přes Linec do Českých Budějovic. Později se tato dráha začala využívat i pro osobní přepravu a následně koňský pohon nahradila pára. Gmunden je znýmý i pro svoji keramiku a zvonkohru na radnici, kterou tvoří soustava různě velkých zvonů a zvonků vyrobených právě ze zdejší keramiky. Má hrát překrásnou melodii každou hodinu, ale jak jsme se osobně přesvědčili, tak tomu tak není a hraje jen každou sudou, což našich 13:00 úplně nesplňovalo. Pak jsme přejeli do St. Martinu do penzionu Heidy a vyrazili na kolech po okolních salaších. Bylo to sice trochu do kopce, ale odměna nahoře v podobě prkénka se špekem, sýrem a pivem či kefírem stála za tu chvilku dřiny. Někteří dokonce po ochutnání některých mléčných výrobků i výrazně zrychlili svoje tempo.

Druhý den jsme se nechali převést do Ebenu a pak už po svých šlapali údolím řeky Enns přes fabriku od Atomicu do historického Altenmarktu, následně pak mírně s kopce do Radstattu s hradbamy obklopeným středem starého města. Řeka Enns se pěkně zvětšovala, s tim naskakovaly kilometry a už jsme byli ve Schladmingu, kde bude mistrovství světa ve sjezdovém lyžování a tak se mohutně renovují všechny lanovky. Další kus cesty pak leží obec Haus, kde na nás čekal autobus zásoben pivem a to nemohlo znamenat nic jiného, než konečnou.

Třetí den jsme pak vyrazili ráno do soutěsky Lammertallklamm, kde si říčka Lammer razí cestu skrz vápencový masív. Bylo až neuvěřitelné pozorovat, do jaké výšky sahá voda v soutězce při povodních. Pak už opět v sedle vedla naše trasa přes Golling do romantického údolí Blutentall plného tůní s křišťálovou vodou, na jehož konci byla Medvědí chata. Zpět nás cesta zavedla k vodopádům a pak už jsme po cyklostezce dojeli do historického Halleinu, kde dělají ty nejlepší a největší zmrzlinové poháry na světě. No a pač jsme se přejedli, tak jsme naskákali do busu a jeli na večeři. Po ní jsme si dopřáli další velký zážitek, neboť jsme se šli podívat na místní fotbalové derby St. Martin proti Eben. No pralesní liga jako blázen, vstupné 3 Eura ke stání, pivo za 3 Eura chlazené pivem, umělé osvětlení, ale drny jak od Bohdalky, úroveň zápasu na stupnici 1 až 10 byla zhruba kolem mínus tří a navrh by asi měla i naše zaostalá Gambrinus liga. Každopádně i přes systém hele balón, prásk s ním dopředu, padlo 5 tyček, bylo k vidění 7 žlutých karet a konečné skóre se zastavilo na cifře 0:0.

Sobotní den jsme pak strávili v údolí Gasteintall, které proslavené svými termálními lázněmi. Nejdříve jsme zajeli na strážní hrad na začátku údolí a poté přes Bad Hofgastein jsme se překousali až do Bad Gastein, což je staré lázeňské městečko ležící ve svahu nad okolním terénem zhruba 200 metrů a navíc ho protíná zhruba uprostřed obrovský vodopád. Krása pohledět. Cestu nám zpříjemnily ještě dvě svatby, jedna koňská, druhá motořkářská. No bylo to hezký no, ale prostě další dva blbci na světě, co spáchali dobrovolně sebevraždu. Večer jsme pak vyrazili na tancovačku do místního Amarena baru, kde se konala lidová zábava v krojích a padacích mostech. Původně jsme neměl v úmyslu tancovat, ale jelikož jsem tam zůstal jako jediný vyslanec našeho zájezdu, tak jsem pocítil potřebu řádně reprezentovat a hlavou zabořenou myšlenkami v dámských typických tyrolských krojích (pánové vědí, co mám namysli) jsem protancoval nejeden střevíc.

V neděli se spustili z nebe Salcburské provázky, nahoře začalo sněžit a tak jsme raději zůstali celý den v autobuse a do Hallstattu, staré hornické osady pod kopcem Salzberg, kde se těží sůl nepřetržitě už od 2 st. před naším letopočtem, jsme si zajeli jen na krátkou prohlídku. Tím jsme průjezdem kolem Hallstattského jezera naše putování ukončili a celí ušlapaní vyrazili zpět k domovu.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Skialpy v Defregentallu, aneb jak jsem poznal svoji budoucí ženu

Na úplný závěr sezony jsme vyjeli do Rakouska do údolí Defregentallu ještě udělat nějaké krásné tůry pod vedením Šimiho z rádia Beet a Alfreda (místního horského vůdce), u kterého jsme bydleli v malebném penzionu. Už odjezd byl zajímavý, neboť jsme měli sraz v 10 ráno, který nestihl ani Dan, který v místě srazu spal, natož pak ostatní, takže jsme odjeli nakupovat a na oběd a byl z toho odjezd kolem 3 odpoledne . . . ještě že nám cestu toliko zpříjemnil Březňák, zvlášní odér se asi z auta už nikdy nepodaří vyvětrat.

Na první tůru nás Alfred vzal do sedla Staller Satell, od kud jsme na pásech šlapali nahoru na Roten Wand. Bylo hrozné vedro, takže se to začalo celkem brzo bořit a terén se stal notně nestabilním. Mě se navíc zlomilo vázání (prej do 120 kg v pohodě . . .) a tak jsme z vrcholu raději sjeli kopií výstupové trasy. O srandovní momenty nebyla nouze, pač se každou chvíli někdo zapíchnul až po pás do sněhu a museli jsme ho vyhrabávat. Na závěr jsme se ještě procvičili ve vyhledávání v lavině a pivkem v sedle to zakončili. Večer jsme pak provedli rozbor na téma ženy a jejich vady na kráse . . .

Druhá tůra vedla zprvu po sjezdovce až na její samotný konec a následně nahoru na Grosses Leplesskofl. Nebylo to nahoru úplně zadarmo, zvláště v nrjprudších pasážích jsme místo stoupání na pásech spíše bruslili jako čápi na ledu. Alfred si pro nás připravil překvapení. Svoji noblesní dcerunku v podobě lotosového květu s krásným úsměvem, jiskrou v oku, líbeznou postavou a dokonalým charakterem. Cestou mu Moni volala a Alfred neslyšel zvonění telefonu, které připomínalo sanitku na přechodu a Šimi ho na to taktně svoji noblesní němčinou upozornil: "Bernard, ich höre lalala!" Na konci posledního vleku na nás čekala a já hned při prvním setkání zahořel jak zhaslá svíčka. Kolena se mi podlomila, lýtka zčervenala (od slunce), hlas se mi chvěl jako obvykle a narostla mi ramena přes celá záda. Návnada byla nahozena. Dolezli jsme na předvrchol, kde jsme se chvilku opalovali a pak si užili krásný sjezd dolů. Myslim, že jsem se Moni taky hned zalíbil, neboť chválila můj agresivní styl jízdy dolů nazývaný mimopražskými jako Tramwaj širokorozchodná. Opět jsme se trochu připálili a konec sjezdovky si užili do jen v trenýrkách, což vzbudilo v celé vesnici takové pozdvižení, že se na nás přišel podívat i starosta.

Další den vyšlo lavinové varování 4 a tak jsme se na skialpy vybodli a já se rohodl, že poprvé v životě vyrazím na sjezdovku. Zprvu to byla trochu prekérka, pač jsem se svým kolejnicovým obloukem nemohl vejít na sjezdovku, ale pak hned po tom, co jsme skončili, mi to začalo strašně moc jít. Odpoledne jsme strávili opalováním v hospodě, několika Radlery a wurstem mit pomes. Já si teda ještě započal rozvíjet svůj první manželský vztah a přijímání do rodiny, takže jsem nejprve absolvoval vycházku se psem, rozpravu o obnově venkova s matkou, problémech lezení s otcem, uspávání mladší sestry, agroturistiku v podobě kydání hnoje od krav a pak samozřejmě také romantické chvíle se svoji snoubenkou.

Poslední den našeho pobytu v Mariahilfu jsme vyrazili ještě jednou na Grosses Leplesskofl. Byl to ovšem ne zcela povedený počin, neboť nahoře foukalo přes 36m/s v nárazech a tak tam člověk sotva stál, natož aby lezl výše nahoru, takže jsme si ještě jednou zajeli do naší hospůdky a pak pěkně telemarkem sjeli dolů. Byla to velká paráda. Já už samozřejmě po boku své ženy. No a pak už přišlo balení, loučení, slzičky, mávání kapesníkem a odjezd domů. Ale ne na dlouho, jak to půjde, tak se se vracím :-)