pondělí 29. srpna 2011

Svatba v týmu Ski Trab Mára, aneb jak jsem to odsvědčil

Není tomu ani tak dávno, co jsem začal trénovat a budovat tým Ski Trab Mára a asi ani není náhodou, že mým prvním svěřencem byl francesco. Z toho tak nějak vyplynulo velmi dobré přátelství a když se pak objevila po jeho boku Kačka, ani jsem se nedivil, že začala také trénovat a závodit. Oba jsou plnohodnotnou posilou a zvláště Kačka letos v zimě předváděla neuvěřitelné výsledky, až jsem se musel bát, že mi ji seberou do repre. No a jak už to tak mezi dvěma nedospělými lidmi chodí, jejich vztah postoupil do stavu nejvyššího a já jsem byl jako hlavní trenér a děvečka pro všechno poctěn, dělat jim při této příležitosti svědka. Jako místo svatby si vybrali po notných násilných intervencích v podobě nechutných tréninků nádherné prostředí Malé Jizerské louky pod Bukovcem v osadě Jizerka na Panském domě, ve Sklárně a v Pyramidě.

Zde se také v předvečer sešla úzká rodina, svědci a ostatní organizáři. V plánu byla válečná porada, dodělávání posledních nedodělků a plánování únosu nevěsty. francesco odešel s Kačkou brzy spát, prý ještě museli něco natrénovat a my tak mohli spřádat plány na další den. Pravdou je, že jsme u toho nemuseli vypít tolik piv, jít spát až ve tři, nechat se napadnout panem Muzejníkem pro údajnou loupež v Muzeu, ale to bychom zase neslepili s Čumáčkem nejdokonalejší krabičku na světě, nezorganizovali s Ivčou a Karlem dokonalý únos a ráno by nikomu nebylo špatně.

Den D začal deštěm, snídaní, menším chaosem, holením, posledními připravami a pak už začali najíždět hosté a tak jsme je dolů lifrovali s Karlem našemi autobusy jednoho podruhém. Největší stres započal ohledně řešení, zda bude svatba venku či vevnitř, neboť stále střídavě lilo, mrholilo a svítilo sluníčko. Ukázalo se, kdo že bude paní domu a tak Kačka zavela a svatba byla uvnitř. V tělocvičně, ketrá ovšem vypadá spíše jako krásný hrad s neuvěřitelnou akustikou a tak to nakonec asi bylo i krásnější, než na té rozbahněné louce. Svatebčané prošli průvodem, pan starosta měl krásnou řeč, francesco se potil jako když mu přijde nový tréninkový plán a Kačka se dojetím rozplývala. A co říkali? No přece dvakrát ano, následovaly prstýnky, polibek a mocné hurá,které strhlo potlesk na hradním nádvoří. Pak už jenom takové ty formality jako přípitek a podpisy, gratulování, focení a mohlo se jít na oběd o čtyřech chodech. Paráda. Následovala krátká pauza na focení nevěsty s ženichem a pak přišli na řadu dary. Mezi tím jsme potají unesly nevěstu a jako falešnou návnadu poslali jiné auto na druhou stranu. Na Pešákovně nás vlivně přijali a když přijel francesco vysvobodit Kačku, tak i ochotně zamknuli dveře. Děkujeme. Nakonec se vykoupil a mohli jsme domů na raut. Po něm už se rozjela tanečné zábava, při níž nebyla nouze o zajímavé kreace. Já osobně si nejvíce pamatuji na babičku Jelenu, která mě svými boky natolik rozhoupala, že jsem musel pokleknout na zem a celou dobu měl tušení, že kolem mě vlastně tančí tajná víla Iserína. Následovali různé soutěže, jako třeba výroba šatů z tesa pásky, biatlon na lyžích, zpívání písniček a hlavně 12 kolová vyřazovací soutěž kdo z koho, která přinesla neuvěřitelné výkony, slzy poražených i smích vítězů. Není náhodou, že zrovna Karel s mojí maličkostí stáli nakonec na stupni nejvyšším. Jedním z dalších vrcholů večera byla dražba Kačky podvazku, kdy se všichni předháněli kdo přihodí víc jako o život. Pak se hrozně tančilo a pilo a když už to vypadalo, že už nikdo nemůže, tak se vyhlásila pivní štafeta. Boj to byl nevídaný a pro většinu ze sedmi štafet s dost nečekaným koncem. Vyhrály toziž holky. Pak už se zase jen tancovalo, jedlo, pilo a celkově fičelo až do pozdních ranních hodin.

Neděle pak už byla klidnější a ve znamení střízlivění, procházky kolem meandrů Jizerky a Safírového potoka, hledání zakopané kešky, obědu a pozvolného odjezdu domů. Všichni novomanželům přejeme, ať je jejich společný život minimálně tak vydařený, jako ta svatba. Ke gratulacím se přidává i celý tým Ski Trab Mára a doufáme, že teď budete jezdit dvakrát rychleji, když jste spojili svoje síly :-)

Fotografie ze svatby nalezenete zde: FOTO SVATBA VÝBĚR S KOMENTÁŘEM OD VŠECH

FOTO BY TOFFI

pátek 26. srpna 2011

Grossglockner, aneb jak jsme se přežírali

Celou noc notně lilo a tak jsme ani nezaregistrovali příjezd autobusu CK Adventura, do kterého jsme po snídani přistoupil a společně jsme odjeli přes Kals pod nejvyšší Rakouskou horu Grossglockner. Tam jsme na parkovišti přebalili batohy, rozdali materiál a za dvě hodinky vyběhli na velmi oblíbenou a přátelskou chatu Štrůdlhütte (Stüdlhütte) do 2801 m n.m. Dali jsme si trochu spánku a pak odpoledne před chatou nacvičovali oblékání do postrojů, postup po zajištěné cestě a zkoušeli pohyb v mačkách. Mě se přitom podařilo nechtěně zabavit přezůvky jednoho člena horské policie a málem jsme se pak večer museli za práve lidí bez bačkor prát . . . Následovalo neskonalé obžérství, kdy jsme se blbci přejedli už polévkou a zcela zapoměli, že následuje ještě mega obří salát, druhý chod libovolného množství a chuti a navíc ještě dokonalý desert. No zkrátka a prostě jsme začali hodovat o půl sedmé a kolem půl desáté se to blížilo teprve do finále. Nevím jak ostatní, ale já šel spát jak Míša Kulička.

Druhý den jsme vstávali pěkně brzo ráno, pač jsme měli namířeno nahoru na vrchol. Ledovec jsme přeběhli docela rychle, ale špatné počasí se zrychlovalo ještě rychleji než my a tak jsme nelenili a mazali nahoru po ferattě na Erzherzog-Johann Hütte. Zde proběhla krátká pauza, během které jsem zatím natáhl po celém kopci fixní lana a všichni mohli pokračovat dál jako po ferattě. Jedinné co mě tížilo, tak že se počasí zhoršovalo stále více, foukal silný vítr a začínalo pomalu ale jistě pršet. Tak si tak stojím na vrcholu a čekám, až někdo přijde a on nikdo nejde a nejde. když to přesáhlo půl hodiny, tak jsem chtěl začít lana zase stahovat dolů, ale nakonec se v dálce objevil první úsměv a už už si to ke mě šinul první lezec. A další a další, že ani nevim, kolik jich nakonec bylo. Poslední mě ujistil, že už je to fakt všechno a tak jsem mohl stáhnout všechna lana zase dolů, zatímco Míša s Pavlem jistili závěrečný žlab. Na chatě jsme se opět ani neohřáli a v brutálním liáku a kose se snažili dostat co nejdříve dolů. To se námi přes hustohustou mlhu podařilo a pak už jsme jen v teplíčku u Rumu čekali, kdy dorazí ostatní. Pavlovo družstvo mělo myslím menší zdržení kvůli neplánované prohlídce vodopádů s poněkud hlubším brodem a Michalovo družstvo zase zkoušelo, zda když obchází jezero dokola, tak dojdou na to stejné místo, od kud vycházeli :-) Domů ale nakonec trefili všichni a tak nepoučeni z předchozích chyb, jsme opět usedli ke stolům a přežírali se až dlouho do noci.

Poslední den se počasí nezlepšilo a tak jsme po snídani jenom seběhli v dešti dolů a byli jsme rádi, že se můžeme schovat do autobusu a aspoň chvíli na nás neprší. Sluníčko se ukázalo zase až když jsme přijeli pod Grossvenediger, kde jsme nabírali druhou skupinu. My s Danem se zase oddělili, přesedli do Bohouška a také po dlouhé době vyrazili k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

středa 24. srpna 2011

Ski Trab, aneb jak jsme byli v továrně v Bormiu

Po nekonečných oslavách výstupu na Breithorn jsme s Danem kvůli počasí zvedli kotvy a vypravili se na poznávací tour skrze celé Alpy. Nejdříve jsme projeli Simplon pass, abychom následně projeli pro řidiče obávanou a velmi úzkou soutězkou Lacorno až do Lugana a dále k jezeru Lago di Como, kde jsme skočili na pizzu a vyjeli ještě do sedla Maloja, kde jsme nocovali.

Druhý den cesty nás čekala snobácká snídaně v St. Moritz (na náměstí jsme okupovali ochozy kašny a baštili jsme salát), dále pak výjezd na Bernina pass a zajížďka do bezcelní zóny v Livignu, kde jsme vzali obchody útokem podobně jako to dělají běžně holky. Po odjetí ze Švýcarska a bez daně nám to prostě přišlo všechno strašně levné a tak jsme nakupovali, nakupovali a nakupovali samý hovadiny :-) Jen ta nafta stála opravdu za to, neboť vycházela za 22 Kč/l (v ČR v tu dobu 36,90 Kč/l). Přes další sedlo jsme pak dojeli do slavného Bormia, konkrétně do fabriky a sídla firmy SKI TRAB, která nás už druhým rokem sponzoruje a od letoška je i hlavním partnerem našeho týmu Ski Trab Mára. Nejdříve jsme si prošli muzeum až po současné modely a pak už se nás ujal Danielo, který s námi prošel kompletní vývoj výroby lyží, jejich testování, technické parametry a všemožné nesmysly, které zaručují, že máme tak dobré a kvalitní lyže, jakými Ski Traby jsou. Všechno jsme zakončili po vyčerpávajících čtyřech hodinách prohlídkou samotné výroby lyží. Nezlobte se, že neprozrazujeme detaily, ale slíbili jsme, že zachováme tajemství před konkurencí, která nikdy nespí, ale určitě vám o tom budem někdy u piva na soustředění či na závodech rádi vyprávět. Plni nových informací jsme pak po další pizze ještě vyjeli nahoru na Stelvio, kde jsme strávili další noc.

Poslední den cesty nám začal sledováním otevřeného závodu ve výjezdu na Passo Stelvio, kde jsem v Norské bundě a čepici vyloudil zdarma občerstvení, neboť mě místní stánkař považoval za sjezdaře Svindala a chtěl, abych mu dovedl celý tým na oběd. Tak jsem se najedl a přislíbil, že jakmile budu mít celý tým v autě, tak jsem u něho :-) Pan Dan zase dole v údolí vyrazil na krádež jablek a stihl ho nemilý trest v podobě silné sprchy od kropícího zařízení, které se na něho nečekaně stočilo. Pak jsme projeli ještě skrze asi pět nejkrásnějších sedel v Dolomitech, zastavili se nad Cortinou a pod Tre Cime, Dan mi musel od těch zatáček chvílema i rozmotávat ruce a dojeli jsme do údolí Matreitall pod Grossvenediger. Zde jsme do rána počkali na autobus Adventury.

neděle 21. srpna 2011

Breithorn, aneb mé první dvě Švýcarské klientky

Po bujarém večírku ze dnů předchozích jsme věnovali den odpočinku, nákupům v Zermattu, praní a studiu dalších kopců. Následujícího dne jsem slíbil svým dvěma milým společnicím z kempu, že je vezmu nahoru na Breithorn, neboť zde celý život žijí a nikdy ještě nebyly nahoře, potažmo na žádném kopci. Už samotné zkoušení materiálu bylo více než zábavné. Dostat je do sedáku a do maček se ukázalo jako skoro nereálné a pomohla až Danova instruktáž s lahví vína.


V sedm ráno dalšího dne byly holky připraveny a řádně nadrženy na dosažení svého prvního vrcholu v životě a k mému štěstí, jak už jsem psal, jsem jim k tomu měl napomoci právě já. Taky kdo jiný že? No tak jsme tágem a busem dojeli k lanovce, kterou jsme následně dojeli až na Klein Matternhorn. Počasí bylo dokonalé a já si to začal řádně užívat. Ostatní vůdci, když viděli, že mám místní klienty, tak mě najednou hned vzali mezi sebe. Ach ty předsudky. Holky byly dokonalý, relativně krásný, taky i docela rychlý a tak jsme za hodinku už stáli nahoře na kopci a užívali si společně všichni tři dosažení vrcholu. Byli jsme nahoře nakonec přes hodinu, takže byl čas i na oběd, opalování a řádnou fotodokumentaci. Po sestupu a návratu na Klein Matternhorn se ukázala další z mnoha výhod mít na laně Švýcarky, navíc místní. Hned po vyjetí výtahem na rozhlednu byla odšpuntována první láhev vína, ta druhá, potažmo třetí na sebe nenechali dlouho čekat. Čím dál tím víc lidí nám gratulovalo a mě děkovalo, že jsem podal tak hrdinský výkon a ty dvě mladá nerozvážná děvčata tam vyvedl a následně svedl. Jako největší pocta mi bylo přiděleno určit dle mého kompasu přesné umístění kohouta směřujícího na sever, kterého tam právě přivařovali. Pokud vám to někomu nebude odpovídat, tak se omlouvám, ale bylo to už po třech lahvích vína. Dole v Zermattu nás pak čekalo ještě spousta vína, oběd, k večeři grilování s další párty až do nočních hodin a stálé děkovaní za ten hrdinský čin. Dál už bych ty děkovačky nerad rozváděl, jestli mi rozumíte a těším se na další zahraniční klientky.


Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

pondělí 15. srpna 2011

Margharita Hütte, aneb jak jsme spali v box of headache

Ráno nás opět vyzvedl autobus v Randě, který nám přivezl klienty CK Adventura na další zájezd, během něhož jsme měli vystoupit na několik čtyřtisícových vrcholů a strávit noc na nejvýše položené chatě v Evropě Margharita Hütte ve výčce 4554 m n.m. Nejprve jsme přejeli vlakem do Zermattu a následně slavnou zubačkou vedoucí na Rottenboden, odkud už jsme šlapali po svých přes ledovec a morénou na novou chatu Monte Rosa Hütte. Tu starou vyhodili týden před naším příchodem do vzduchu. Byli jsme všichni nějací unavení a tak jsme zdejší pobyt v podstatě celý krom večeře prospali.

Druhý den jsme už v šest ráno započali náš výstup na chatu, která leží na vrcholu Signalkuppe. Nikam jsme nespěchali, přeskákali pár trhlin, prokličkovali nebezpečně vyhlížejícími seráky a pak po dálici došli v odpoledních hodinách na chatu. Následovalo čekání, co s námi udělá ta výška bez předchozí řádné aklimatizace, kterou měl v podstatě jenom Karel. Pár lidí rochu pobolívala hlava, ale více méně se na nikom příznaky výškové nemoci úplně neprojevovali, takže jsme mohli i na večeři a pak se pokusit jít spát. Ne nadarmo se této chatě přezdívá krabice na bolení hlavy.

A opravdu, bolení hlavy se sice ve větší míře nedostavilo, ale prožili jsme skoro bezesnou noc. Výška udělala své a ten, komu se podařilo vždy alespoň na chvilku usnout byl nejščastnější člověk na světě. Odměnou nám byl přesně v šest dokonalý východ slunce nad mraky i díky k tomu, že široko daleko (kromě Dufourky) nebylo nic vyššího, co by nám bránilo ve výhledu. šli jsme na další vrchol Zumsteinspitze o výšce 4563 m n.m. a nejkrásnější na to bylo, že jsme šli s kopce :-) Po té jsme zamířili na krásný lehce exponovaný hřebínek na Parrotspitze s nejvyšším bodem 4432 m n.m. po němž následovalo Ludwigshöhe se 4341 m n.m. no a protože jsme měli čas a počasí bylo super, tak jsme si ještě odskočili na pátou čtyřku během dvou dní - Corno Nero 4322. Následoval ještě seběh po ledovci skrze trhliny a seráky. Odpoledne jsme jako již tradičně prospali a večer pak propili.

Poslední den jsme jen seběhli morénu a trochu si zabruslili po ledovci, abychom stihli v 11 vlak z Rottenbodunu, který nás svezl dolů do Zermattu. Tam jsme vyhledali pověstnou a všude oblíbenou Wilde Hilde, která nás pohostila kuřetem. My tak mohli zdárně dojet do Täsche, kde už na násčekaly holky s autem. Dali jsme nějaký to pivko, koupel s jezerem a rychle do kempu, kde už na nás čekaly jiný holky, s vínečkem :-)

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

pátek 12. srpna 2011

Bernské Alpy, aneb jak s námi byla Therese Johaug

Po dvou dnech doma strávených kancelářskou habaďurou jsme vyrazili konečně taky někam na dovolenou. Vybrali jsme Bernské Alpy ve Švýcarsku a jako posilu do našich řad (já, Pan Dan a Šárka) přibrali mladou a ještě stále asi nadějnou biatlonistku Báru, která si na poslední chvíli vyměnila místo s Therese Johaug. Nakoupili jsme plné auto jídla, počkali dvě hodiny, až dopere myčka a pak s tradičním zpožděním asi pěti hodin vyrazili na cestu. Tu nám zpřájemnilo lehké bloudění a focení se na policejní radar a tak jsme nakonec skončili na našem oblíbeném sedle Furkapass ve tři ráno a poprvé vyzkoušeli, jaké je to spát v Bohouškovi ve čtyřech.

Ráno jsme solidně posnídali, přejeli na Grimmelpass a ještě kousek dál na chatu, kde jsme auto definitivně opustili a kolem jedné typické České mordparty s batohama 50 kg, která se neúspěšně vracela s tím, že se to boří a že jsou zapadané trhliny, vyrazili vzhůru za dobrodružstvím. Ledovec byl fakt humus, navíc střídavě sněžopršelo nebo co to bylo, bylo to nějaký delší než to předtím vypadalo a navíc ty díry někdo přikryl prostěradlem, takže jsem se do nich během výstupu na chatu párkrát (asi 8x) podíval. Není nad to prošlápavat si cestu po kolena v novym sněhu. Chata Oberaarjochhütte ve výšce 3258 m n.m. nás nakonec zachránila. Já byl úplně na sračky, Dan se Šárkou na tom taky nebyli nejlépe, jen nás relativně potěšila Barča, o který v kuloárech kolovalo, že je to nesnesitelná kráva a ona se z ní zatim vyklubala docela příjemná společnice na chatu, co se nebojí sněhu a umí chodit i v ledu. Místní chatař, lehce podívínského charakteru nás ubytoval i nakrmil a my tak mohli jít spát.

Ráno nás probudilo sluníčko a krásné výhledy na Walliské Alpy, jen nám tak nějak nybylo úplně do smíchu. Tak nějak jsme se nakazili od Šárky francouzkým morem, jehož projevy a účinky měli několik stádií a postupně jsme s nimi všichni jeden po druhém procházeli. No hnus, co vám budu povídat, v krku žiletka, v hlavě meloun, rýma jak oceán a nos jak struhadlo, k tomu člověk slabej jako dítě před porodem. Nenechali jsme se ale odradit a pokračovali dál. Čekal nás opět dlouhý přesun skrze zapadaný ledovec, takže jsme opět objevovali trhliny asi jako vojáci zkoušejí nohou, zda tam náhodou není nášlapná puma. Nakonec jsme dosáhli sedla, ze kterého to bylo dolu docela vostrý a asi jednu dýlku jsme museli i slanit a na hlavách nám chtělo skončit pár menších i větších kamínků. Chatařka se pak divila, kudy že to jdeme, že se tu prý už letaletoucí nechodí, že je to moc těžký. Následovaly asi dvě hodiny sutí, co si z ní místní armáda udělala střelnici a tak jsme chvílema doslova museli kličkovat mezi nevybuchlejma raketkama. Každopádně jsme dorazili na krásnou a luxusní chatu uprostřed hor se třema ženskejma a poodovou rodinnou atmosférou, kde jsme se celé odpoledne opalovali a pak dlouho do noci hodovali. Za zmínku snad jen stojí to, že Barču jsme pro její blonde haare - wunderschön - přejmenovali během karetních her na Edu a já somozřejmě zase jako vždycky všechno prohrál.

Další den nás čekal první velký výstup. Za rozbřezku jsme vyrazili a poměrně brzo se začali na ledovci opět propadat do hlubokého sněhu. To vše ještě šlo dokud jsme nedošli do mega změti trhli a seráků, kterou bylo zapotřebí nějak proběhnout. Až na dva propady do hlubin študákovi duše se to, ač nechápu doteď jak, podařilo. Pak ještě následovalo nekonečné boření se po kolena až do sedla, ze kterého započalo mixové lezení po hřebenu směr vrchol Grosses Fiescherhornu 4048 m n.m. Za kótou 4011 m n.m. nás zastavilo slanění z obhozeného většího kamínku, na které nebylo morálu, hlavně pak času a ani sil. Francouzký mor si vyžádal naše historicky první otočení takový kousíček pod vrcholem . . . I takhle jsme se sotva doplácali v podvečer zpátky na chatu. Bez sněžnic už jsem nikdy nejdu. Odměnou nám byl spánek, luxusní lazaně a opět spánek. Jediné co si před usnutím pamatuji je, že jsem koukal na Edu a přišlo mi, že je to docela hezká holka.

No a tak ráno otevřu oči a chci se opět nechat potěšit, jenže namísto té krásky ze severu jsem koukal na něco tak strašně neuvěřitelně velkikánského, že se tomu snad už ani nedalo smát. Opuchl jí totiž spodní ret takovým způsobem, že by si do něj mohla s klidem dát po vzoru černošek celý talíř. S Pan Danem jsme se shodli, že by se tam dal strčit možná i hrnec :-) No každopádně my nevypadali o moc líp, zvláště Šaruš se ji snažila notně sekundovat. Bylo sice krásně, ale opět připadlo a náš zdravotní stav se stále zhoršoval, tak jsme se rozhodli pro návrat k dědkovi. Tentokráte jsme to obešli po ledovci, trochu si opět zaskákali a zapadali do trhlin a mohli se tak těšit na dědkovi stejné příběhy, ketré jak jsme zjistili, vypráví pořád stále dokola všem, co přijdou. Škoda jen, že si nepamatoval, že jsme tam už před dvěma dny byli.

Následující den ráno vyběhla Šaruš s Danem díky zlepšujícímu se stavu na kopec nad chatou s názvem Oberahorn, ze kterého měli krásné výhledy, zatímco my dva s Edou bojovali v posteli s bacily jako Mach se Šebestovou. Sestupovali jsme opět skrze mrtě trhlin, ale nakonec se nějak podařilo prokličkovat a úspěšně se doplazit až k autu. To pravé dobrodružství ale terpve přišlo. Zkušeně jsme zorientovali mapu a vyrazili po tenké bílé silničce skrze hory. Po 12 km stoupání plného úzkých serpentin přišel bez předchozího varování zákaz pokračovat dál. Že prý jen pro místní busy. No nic, závora tam nebyla a tak jsem si dali nezapomenutelný výjezd autem až na Grosse Scheidek. I krávy kolem cesty vrtěly hlavou, jak jsme se tam s Bohouškem dostali. Každopádně našemu prostupu vystavil stopku protijedoucí autobus, ketrý nás nechutným způsobem vytlačil mimo vozovku. Občas je v životě zapotřebí klika a my ji zrovna měli, takže jsme to nakonec do toho Gründelwaldu přejeli a obešlo se to i bez pokuty, ale popravdě řečeno, měl jsem stažený půlky víc než na skále . . . Tak jsme se z toho nějak zaradovali, až jsme započali otevírat jednu flašku vína za druhou (hlavně že jsem říkal, že se nesmí otvírat, pač je vezu do Randy jako dárek), holky jsme poslali spát a Pan Dan postupně proměnil večer a noc ve One Man show, kdy hrál loutkové i naivní divadlo v jednom a já se mohl potrhat smíchy. Méně už pak spolubydlící v kempu, které to prý budilo nebo co a tak na nás přišla správcová s hadicí a křičela na nás Stop Paarty. My byli ale v pohodě, pač jsme si nasadili čepice přes oči a měli jsme pocit, že nás přece nemůže vůbec vidět . . .

Těžká rána opilcova, pročpak mě tak bolí hlava? Čekala nás opice jak řemen a tak jsme celý den strávili léčením a nakupováním. V rámci recidivy jsme pak holky alespoň naučili záchranu z trhliny a koupili jim na večer flašku medoviny, aby nebyly tak nasraný, že jsme jim včera vypili i nevyčerpatelné zásoby.

Poslední den naší dovolené jsme strávili v Lautenbrunnenu, kde jsme zavítali do věhlasné vodní soutězky, která je asi největší co v Evropě znám, pak jsme se šli vykoupat do vodopádu a lanovkou a vláčkem si zajeli do vesničky Mürren na oběd. Röstti mit Bratwurst sice splňovalo chuťové požadavky, ale ne tak hladové, takže jsme vzali stečí ještě místní coop, Eda si koupila krásný podkolenky jak od švadlenky a v dešti jsme se přesunuli přes Grimmelpass do naší oblíbené základny v Randě v kempu Atermenzen, kde jsme zakončili naše putování jak jinak než večírkem na rozloučenou.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

pondělí 1. srpna 2011

Wilder Kaiser, aneb je to jen turistický chodník

Další letošní zájezd s CK Adventura mě zavál na hranice Rakouska a Německa do romanticky divokého a rozeklaného pohoří Wilder Kaiser. Úvod nebyl úplně povedený, pač jak jsem dojel na parkoviště u Wochenbrunneralm, tak začalo chcát jak kdyby měsíc nepršelo a ne a ne přestat. Za chvíli dorazili ostatní autobusem, nabali jsme si věci a hurá v tom slejváku na chatu Gruttenhütte do 1620 m n.m. Chvíli jsme si odpočinuli a pak si udělali školení o postupu na zajištěných cestách (feratty) na chatě mezi trámama. Večer jsme pak naordinovali zavodňovací dietu v podobě rádlerů, takže všichni chodili celou noc čůrat. Na dobrou noc nám holky udělaly médní promenádu v nočních košilkách a to se to spalo.

Druhý den bylo stále hnusně, ale už nepršelo, tak jsme vyrazili na výlet. Naším cílem byla nejvyšší věžička celého pohoří Ellmauer Halt vysoká 2344 m n.m. Cesta vede po zančně ukloněných travnatých svazích s hladkými vápencovými plotnami a překvapivě je hodně ledabile zajištěna, což bych řek, že spíše vůbec. Popravdě si nedovedu představit zde jít za mokra, neboť riziko pádu zhruba 200 metrů je enormě vysoké. Ze sedla Rote-Rinn Scharte už naštěstí začíná klasická feratta se skobami a kramlemi, takže to hned bylo o trochu bezpečnější. Pár blbých úseků se sice našlo, ale za chvilku jsme prosvištěli kolem bivaku a společně všichni dosáhli vrcholu. Po obědě jsme stejnou cestou sestoupili a chtěli si to spestřit ještě krátkou zacházkou do sedla Köpftörl, ale pač se ozvaly dva hromy, tak jsme raději mazali na chatu. Jirkovi se cestou rozhodla odejít podrážka do věčných lovišť a tak musela zafungovat tesa páska. Do večeře jsme se trochu prospali a pak rozjeli vysokou hrou v kostkách a kartách. Pivo i Radlery došly a tak jsme šli zase spát. Já jsem si nechal ještě povědět nádhernou pohádku od Elišky, kterou by mi i samotný Ódin záviděl a měl tak krásné sny až do rána.

V sobotu nás konečně probudilo sluníčko a tak jsme mohli pelášit soutězkou na Gaudeamushütte, pak po krásných loukách nad Acknerlhütte a následně jsme započali dost přísný opět ničím nezajištěný výstup na Ackerl Spitzi. Cestou nám odpadl Jiřík, pač jeho bota definitivně vypověděla službu a k němu se přidala většina po dojití pod stěnu s ledovcem. Já s Eliškou, Kubou a Honzou pokračoval směle dál, takže jsem jim nejdříve zafixoval ledovec is trhlinkou, následně 30 m kolmou stěnu a pak už skoro bez pomoci dolezli až do sedla. Zde jsme se z časových důvodů rozhodli vylézt jen na Mauk Spitz 2231 m n.m. No jen, ono to zase byla pěkná haluz, pač jsme se dvě hodiny plazili po šikmé ploše nebo po hřebínku jako břitva po čtyřech bez jakéhokoli zajištění a mě pomalu ale jistě docházelo, co ve Wilder Kaiser znamená pojem turistický chodník. Marně jsme v některých pasážích hledali ocelová lana, která měla být v roce 2006 pro větší bezpečnost a stálé smrtelné nehody doistalována. Každopádně jsme nakonec na vrchol dolezli. Sestup dolů probíhal v podobném charakteru a tak jsem si raději vzal dva na krátké lano, aby měli větší pocit bezpečí. No můžu vám prozradit, že v některých pasážích padaly i nejrůznější vaginálie. Nakonec jsme to všechno zvládli a po už lehčí skutečné ferattě s evrátili v sedm večer na večeři. Následovala velká oslava v nespočtu rádlerů a dokonce se to nahecovalo i na Williems Birne o několika chodech, takže chatařka u placení kroutila hlavou, jak že to dokážeme všechno vypít. Já si pak ještě dopřál trochu romantiky za měsíčku pod hvězdami, aby se mi krásně spalo.

Poslední den pojali někteří už jen jako sestup k autobusu, další ještě zkusili ferátku Jubiläumssteig a Jana s Eliškou s námi vyrazili nahoru na Hinter Goinger Hält do 2192 m n.m. Šli jsme nalehko bez batohů, které jsme nechali v kleči a tak jsme byli za chvilku zase zpátky a přes Gaudeamushütte sestoupili také k busu. Zde jsme ještě dali koupel v potoce, co dělá mávnutím kouzelného proutku z můžu ženy a celou akci jsme tak zdárně zakončili.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)