Bernské Alpy, aneb jak s námi byla Therese Johaug

Po dvou dnech doma strávených kancelářskou habaďurou jsme vyrazili konečně taky někam na dovolenou. Vybrali jsme Bernské Alpy ve Švýcarsku a jako posilu do našich řad (já, Pan Dan a Šárka) přibrali mladou a ještě stále asi nadějnou biatlonistku Báru, která si na poslední chvíli vyměnila místo s Therese Johaug. Nakoupili jsme plné auto jídla, počkali dvě hodiny, až dopere myčka a pak s tradičním zpožděním asi pěti hodin vyrazili na cestu. Tu nám zpřájemnilo lehké bloudění a focení se na policejní radar a tak jsme nakonec skončili na našem oblíbeném sedle Furkapass ve tři ráno a poprvé vyzkoušeli, jaké je to spát v Bohouškovi ve čtyřech.

Ráno jsme solidně posnídali, přejeli na Grimmelpass a ještě kousek dál na chatu, kde jsme auto definitivně opustili a kolem jedné typické České mordparty s batohama 50 kg, která se neúspěšně vracela s tím, že se to boří a že jsou zapadané trhliny, vyrazili vzhůru za dobrodružstvím. Ledovec byl fakt humus, navíc střídavě sněžopršelo nebo co to bylo, bylo to nějaký delší než to předtím vypadalo a navíc ty díry někdo přikryl prostěradlem, takže jsem se do nich během výstupu na chatu párkrát (asi 8x) podíval. Není nad to prošlápavat si cestu po kolena v novym sněhu. Chata Oberaarjochhütte ve výšce 3258 m n.m. nás nakonec zachránila. Já byl úplně na sračky, Dan se Šárkou na tom taky nebyli nejlépe, jen nás relativně potěšila Barča, o který v kuloárech kolovalo, že je to nesnesitelná kráva a ona se z ní zatim vyklubala docela příjemná společnice na chatu, co se nebojí sněhu a umí chodit i v ledu. Místní chatař, lehce podívínského charakteru nás ubytoval i nakrmil a my tak mohli jít spát.

Ráno nás probudilo sluníčko a krásné výhledy na Walliské Alpy, jen nám tak nějak nybylo úplně do smíchu. Tak nějak jsme se nakazili od Šárky francouzkým morem, jehož projevy a účinky měli několik stádií a postupně jsme s nimi všichni jeden po druhém procházeli. No hnus, co vám budu povídat, v krku žiletka, v hlavě meloun, rýma jak oceán a nos jak struhadlo, k tomu člověk slabej jako dítě před porodem. Nenechali jsme se ale odradit a pokračovali dál. Čekal nás opět dlouhý přesun skrze zapadaný ledovec, takže jsme opět objevovali trhliny asi jako vojáci zkoušejí nohou, zda tam náhodou není nášlapná puma. Nakonec jsme dosáhli sedla, ze kterého to bylo dolu docela vostrý a asi jednu dýlku jsme museli i slanit a na hlavách nám chtělo skončit pár menších i větších kamínků. Chatařka se pak divila, kudy že to jdeme, že se tu prý už letaletoucí nechodí, že je to moc těžký. Následovaly asi dvě hodiny sutí, co si z ní místní armáda udělala střelnici a tak jsme chvílema doslova museli kličkovat mezi nevybuchlejma raketkama. Každopádně jsme dorazili na krásnou a luxusní chatu uprostřed hor se třema ženskejma a poodovou rodinnou atmosférou, kde jsme se celé odpoledne opalovali a pak dlouho do noci hodovali. Za zmínku snad jen stojí to, že Barču jsme pro její blonde haare - wunderschön - přejmenovali během karetních her na Edu a já somozřejmě zase jako vždycky všechno prohrál.

Další den nás čekal první velký výstup. Za rozbřezku jsme vyrazili a poměrně brzo se začali na ledovci opět propadat do hlubokého sněhu. To vše ještě šlo dokud jsme nedošli do mega změti trhli a seráků, kterou bylo zapotřebí nějak proběhnout. Až na dva propady do hlubin študákovi duše se to, ač nechápu doteď jak, podařilo. Pak ještě následovalo nekonečné boření se po kolena až do sedla, ze kterého započalo mixové lezení po hřebenu směr vrchol Grosses Fiescherhornu 4048 m n.m. Za kótou 4011 m n.m. nás zastavilo slanění z obhozeného většího kamínku, na které nebylo morálu, hlavně pak času a ani sil. Francouzký mor si vyžádal naše historicky první otočení takový kousíček pod vrcholem . . . I takhle jsme se sotva doplácali v podvečer zpátky na chatu. Bez sněžnic už jsem nikdy nejdu. Odměnou nám byl spánek, luxusní lazaně a opět spánek. Jediné co si před usnutím pamatuji je, že jsem koukal na Edu a přišlo mi, že je to docela hezká holka.

No a tak ráno otevřu oči a chci se opět nechat potěšit, jenže namísto té krásky ze severu jsem koukal na něco tak strašně neuvěřitelně velkikánského, že se tomu snad už ani nedalo smát. Opuchl jí totiž spodní ret takovým způsobem, že by si do něj mohla s klidem dát po vzoru černošek celý talíř. S Pan Danem jsme se shodli, že by se tam dal strčit možná i hrnec :-) No každopádně my nevypadali o moc líp, zvláště Šaruš se ji snažila notně sekundovat. Bylo sice krásně, ale opět připadlo a náš zdravotní stav se stále zhoršoval, tak jsme se rozhodli pro návrat k dědkovi. Tentokráte jsme to obešli po ledovci, trochu si opět zaskákali a zapadali do trhlin a mohli se tak těšit na dědkovi stejné příběhy, ketré jak jsme zjistili, vypráví pořád stále dokola všem, co přijdou. Škoda jen, že si nepamatoval, že jsme tam už před dvěma dny byli.

Následující den ráno vyběhla Šaruš s Danem díky zlepšujícímu se stavu na kopec nad chatou s názvem Oberahorn, ze kterého měli krásné výhledy, zatímco my dva s Edou bojovali v posteli s bacily jako Mach se Šebestovou. Sestupovali jsme opět skrze mrtě trhlin, ale nakonec se nějak podařilo prokličkovat a úspěšně se doplazit až k autu. To pravé dobrodružství ale terpve přišlo. Zkušeně jsme zorientovali mapu a vyrazili po tenké bílé silničce skrze hory. Po 12 km stoupání plného úzkých serpentin přišel bez předchozího varování zákaz pokračovat dál. Že prý jen pro místní busy. No nic, závora tam nebyla a tak jsem si dali nezapomenutelný výjezd autem až na Grosse Scheidek. I krávy kolem cesty vrtěly hlavou, jak jsme se tam s Bohouškem dostali. Každopádně našemu prostupu vystavil stopku protijedoucí autobus, ketrý nás nechutným způsobem vytlačil mimo vozovku. Občas je v životě zapotřebí klika a my ji zrovna měli, takže jsme to nakonec do toho Gründelwaldu přejeli a obešlo se to i bez pokuty, ale popravdě řečeno, měl jsem stažený půlky víc než na skále . . . Tak jsme se z toho nějak zaradovali, až jsme započali otevírat jednu flašku vína za druhou (hlavně že jsem říkal, že se nesmí otvírat, pač je vezu do Randy jako dárek), holky jsme poslali spát a Pan Dan postupně proměnil večer a noc ve One Man show, kdy hrál loutkové i naivní divadlo v jednom a já se mohl potrhat smíchy. Méně už pak spolubydlící v kempu, které to prý budilo nebo co a tak na nás přišla správcová s hadicí a křičela na nás Stop Paarty. My byli ale v pohodě, pač jsme si nasadili čepice přes oči a měli jsme pocit, že nás přece nemůže vůbec vidět . . .

Těžká rána opilcova, pročpak mě tak bolí hlava? Čekala nás opice jak řemen a tak jsme celý den strávili léčením a nakupováním. V rámci recidivy jsme pak holky alespoň naučili záchranu z trhliny a koupili jim na večer flašku medoviny, aby nebyly tak nasraný, že jsme jim včera vypili i nevyčerpatelné zásoby.

Poslední den naší dovolené jsme strávili v Lautenbrunnenu, kde jsme zavítali do věhlasné vodní soutězky, která je asi největší co v Evropě znám, pak jsme se šli vykoupat do vodopádu a lanovkou a vláčkem si zajeli do vesničky Mürren na oběd. Röstti mit Bratwurst sice splňovalo chuťové požadavky, ale ne tak hladové, takže jsme vzali stečí ještě místní coop, Eda si koupila krásný podkolenky jak od švadlenky a v dešti jsme se přesunuli přes Grimmelpass do naší oblíbené základny v Randě v kempu Atermenzen, kde jsme zakončili naše putování jak jinak než večírkem na rozloučenou.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ