pondělí 30. dubna 2012

Ötztalské Alpy na skialpech, aneb kdo najde Ötziho kule

cestou na Similaun
Opičákův poslední výhled
Kvůli nepřízni počasí jsme museli původní plán na Haute Route přeložit na příští rok a tak jsme jako malou náplast vyrazili do Ötztalských Alp, konkrétně do Ventu. Cesta byla celkem v pohodě, až na přiblblý Rakušany, co když viděj cedulku pozor zácpa, tak ji fakt udělaj, takže jsme to brali po výrazně rychlejších okreskách, kde jsme zaznamenali několikeré předjetí od cyklistů, pastvu koz, popeláře, krásné louky a tisícero červených na semaforech, takže jsme se zase vrátili na ten jejich slavnej autobahn. Ve Ventu jsme nechali Bohouška a vyrazili nahoru na první chatu Martin-Busch Hütte do 2501 m n.m. No co vám budu povídat. Nevyspalej po nočním řízení jak voják na hlídce a do toho opruz traverz, puchejř na noze a navíc jsem se nenamazal, takže spálenej jak nebožtík při kremaci. Naštěstí bylo krásně a byly výhledy na krásné zasněžené kopce kolem i se spoustou lavinových sesuvů. Naše chata, na kterou se nám nepodařilo udělat rezervaci, nás přeci jenom přijala a já byl šťastnej jak blecha, neboť na tu další bych už asi nedoťapal. Rakouská polopenze a pár rádlerů spolu se spánkem spravili náladu velmi rychle.
výstupový hřebínek na Finailspitze

hledání Ötziho kulí
Druhý den jsme ráno za vymetené oblohy vyrazili nejprve přes ledovec na chatu Similaunhütte do 3019 m n.m., kde jsme odložili přebytečnou zátěž a nadále pokračovali na pásech na kopec Similaun, který se ční do výšky 3606 m n.m. Posledních pár metrů už jsme museli lyže sundat a dokončit to v mačkách. Přímo na vrcholu je krásný kříž, kde jsme se samozřejmě fotili jako o život včetně Pana Opičáka a Pana Zajíce. Cestou dolů jsme se s Martinem rozhodli sjet si to o trošku z větší výše, než ostatní. Krásnej svah přefoukanýho sněhu na čistém ledu o docela slušnym sklonu sliboval pro můj kolejnicový oblouk velkej zážitek. Nakonec, ku překvapení všech, se svahem válel jak čuně při baheních orgiích úplně někdo jinej :D Níže se k nám přidali ostatní a poctivě jsme si zaobloukovali až na chatu. Pomalu, ale jistě, jsem začal oceňovat sílu nových lyží Ski Trab Stelvio. Na chatě nás přivítala tajemně krásná a mladá chatařka a už jsem mastil pro rádlera, aby nám na terásce při slunění nevyschnul jazyk. No a jak tak koukám na fotky z vrcholu, tak mi došlo, že jsem tam nechal Pana Opičáka . . . se slzou pod okem započala organizace velké záchranné akce . . . no prostě sem poprosil chlapíka, co šel ještě na vrchol, jestli by mi ho nedonesl a on, že jo :-) tak jsem mu koupil aspoň radlera a Pan Opičák mohl výjimečně s náma na večeři vést chytré řeči.
  
východ slunce nad Similaun Hütte
Finailspitze 3516 m n.m.
V sobotu se nám z pelíšků vůbec nechtělo, ale při odpovědi na otázku: "Jak tam je? Zase hnus!", nám ani nic jiného než vstát a vyrazit na další velkou tůru, nezbylo. Nejdříve jsme sjeli kousek dolů po ledovci a pak započali stoupati do sedla, kde v roce 1991 nalezli dnes už populárního Ötziho. Kdo ho nezná, tak jde o člověka z doby zhruba 5300 let před naším letopočtem, který byl v těchto místech nejspíše zbaběle střelen do zad a přikryt na věky věků ledovcem. Ten ovšem v poslední době odtál a tak se jeho dokonalou mumii podařilo najít. Nyní leží v lednici v muzeu v Bolzánu, kde je vše náležitě popsáno a zdokumentováno. Ti, co ho našli, mysleli, že se jedná o nějakého horolezce a tak ho vykopali ven z ledu pomocí cepínů a zřejmě mu při tom ucvakli kulky, které se doposud nepodařilo najít. Nejedna žena totiž touží po tom, že kdyby se ony kulky našli a podařilo se získat genom z jeho zmrzlých spermií, tak by rády donosily a vychovaly dítě s pravěkými geny. Inu, úkol pro nás statné chlapy, samozřejmě s asistencí něžného pohlaví, abychom případný nález nějak nepoškodili a řádně identifikovali. No, jak bych vám to tak řekl. Hledali jsme dlouho a řádně, ale nic jiného, než dva malé kuřecí salámky jsme nenašli a když jsme malým ochutnáním zjistili, že jsou stále v dobré kondici, tak jsme je i snědli. Následoval krásný výstup do 2/3 kopce na pásech a pak už po hřebeni na mačkách a s cepínem až na samotný vrchol Finailspitze vysoký 3516 m n.m. Z vrcholového úzkého hřebínku s dominantním křížem byl překrásný výhled na celé Alpy. Samozřejmě, že jsem nahoře opět nechal Pana Opičáka, ovšem tentokráte jsem na to přišel dříve a vrátil se pro něj sám. Dolů jsem se rozhodl opět otestovat své uměmí sjezdem s poněkud vyšším startem než ostatní a zadařilo se, svah mě udržel a lyže překvapivě taky. Dole v údolí nám pak bylo líto ukončit tůru brzkým návratem na chatu a tak jsme si ještě vyšlápli do sedla pod Similaun a z něho teprve sjeli definitivně na terásku. Odpoledne jsme věnovali přemýšlení pod peřinou, aby se večer mohla strhnout zábava živená vyprávěním neuvěřitelných historek o známých i neznámých, zvláště když nás svoji návštěvou obdařil Dušan se svoji novou múzou.
kde že je ten sníh?
výstup do sedla k Ötzimu

Poslední den nás trochu vystrašila změna počasí a vítr silnější než silný, tak jsme zopakovali návštěvu Ötziho a pak si sjeli ledovec do vedlejšího údolí k Hospitzu, kde bohužel končil sníh a my tak museli absolvovat v ostrejch s lyžemi na zádech celou soutěsku až chatě Rofen, kde už to zase šlo nasadit a nechat se odnést na širokých prkénkách až dolů do Ventu k autu. Nádhera, domů to už jelo samo a za námi byl další velmi podařený skialpový výlet. Nechci nic slibovat jo, ale asi jsem tomu konečně naplno propadl :D

Na více fotek se můžete kouknout tady: fotky Mára
                                                             fotky Šimi a Katka
                                                            VIDEO Šimi a Katka

pátek 6. dubna 2012

Jejky, jejky, Silvretta, aneb já tu holku fakt žeru

Ještě ani pořádně neskončila běžkařská sezona a už je tu ta skialpová. My se rozhodli vyrazit s našim Adve teamem do Rakouska na Silvrettu. Z původních 25 horlivých slibotechen zůstalo zlaté jádro osmi vyzrálých a řádně uležených kusů. Ti, co se na to vykvákli, nechť jim je trestem to, jak jsme si to krásně užili a že nám tam vůbec, ale vůbec nechyběli. Vyjeli jsme kolem půl třetí ráno z Jablonce, projezdili celou Prahu, abychom tu pakáž sesbírali a pak už valili skrz helmuty do Rakous. Holky trochu prudili, že chtěj čůrat, tak sem jim slíbil, že jim na pumpě zastavím, stejně jsem potřeboval koupit dálniční známku. No jo, ale pumpa nikde. A pak najednou cajti. Kurvy to jsou, čekali v zůžení, kde musí jet každej pomalejc a kontrolovali právě ty známky. No přátelé, co vám budu povídat, žlučníkovej záchvat ani infartk mi neuvěřili a tak jsem musel vyskládat na prkno 120 éček. Hnus. Fakt mě vytočili, pač to bylo asi 20 metrů za čárou a čekali tam jak pavouk na mouchu. No nic, dojeli jsme do Partenu k lanovce, nabalili batohy a nechali se vyvést lanovkou a pak mikrobusama skrz tunely dojeli až k druhé přehradě. Řidič je hovado, pač s
námi jel asi kilem a ani neměl zrcátka, pač by se s nima dovnitř do toho tunelu nevešel, jak je uzoučkej. Za přehradou jsme nandali lyže, přebruslili ji a pak už na pásech mazali nahoru na chatu. Měl jsem nějakou chřipajznu, tak jsem byl rád, že jsem tam vůbec vylezl. Ve dveřích mě už vítala má Slovenská žena Andrejka s pomocnicí Luckou. Ten její hlásek mi už začínal chybět. "Jejky, jejky Marečku, ty už jsi tady, no to Ti hned musím donést Rádlerik, no ježišmarjá, honem honem Marečku, už letím!!!"
Nevim kolik toho koksu bere, ale naspídovaná je fakt luxusně. Hned od večeře nastartovala Bára kytaru a zvláště Mamka se rozpívala jak Fredie Mercury za mlada, takže bylo o zábavu postaráno. Já nemohl mluvit, tak jsem si musel vystačit pantomimou. "Jejky jejky Marečku, ty si přestal mluvit, to Ti musim donést rychle panáčka!" řekla a několikrát udělala Andrejka. Prostě Češi válcují chalupu. Bylo docela fajn sledovat místni guidy, jak žárlej.
V pátek bylo od rána tak nějak zle nepěkně a mě to ani nevadilo, potřeboval jsem se dospat a doléčit, takže jsem vylezl z brlohu až kolem druhé odpolední :-) To už venku probíhalo velké procvičování záchrany zasypaného v lavině a vyprošťování z trhliny, tak jsem se jen rychle přidal, abych se konečně probudil. Po tom všem jsme skončili, kde jinde, než zase na baru a propařili s kytarou celej večer. Průšvih byl, že už jsem mohl mluvit a kdo mě znáte, tak si to asi umíte představit . . .

V sobotu nás vytáhlo z pelíšku sluníčko a vymetená obloha, tak jsme rychle nabalili bágly a už mazali na vejlet. Nejdřív pěkně do kopce směr Dreilenderspitze, kde jsme šlapali jak husičky po ledovci až do sedla, tam jsme se navázali a po krátkém sjezdíku pokračovali do dalšího sedla. To už bylo poněkud hustší a museli jsme hodit lyže na bágl a trochu si i zalézt. Bohužel jsme zjistili, že
není pro nás na druhou stranu sjízdné, tak jsme dali přednost ústupu a ledovci pod náma, který měl relativně málo trhlin. Pro většinu to byla první zkušenost sjíždět dolů na laně a tak nebylo o komické momenty nouze. Zvláště mamka s Bárou se tam furt válely, jak čuníci někde v bažině. Další svah už jsme riskli a užili si krásného prašanu. Následoval další výstup do Tirollerscharte skrze jeden takovej míň stabilní svážek, takže šli všichni ve
skupině a jen mě, jako bratwursta poslali napřed, abych to otestoval, že prej když to udrží mě, tak i autobus. Nahoře jsme si udělali přednášku na téma Tokáš, tokám, tokáme zaměřenou na podobnost ucha s frndou a dolů to pořádně rozparádili. Šířka svahu byla jak dělaná pro můj specielní kolejnicový oblouk. Po příjezdu na chatu jsme opět rozjeli koncert live hned na terase a bylo to jako vždy velký. Holky slovenský kolem nás běhaly jak za mlada a všeobecně vládla dobrá nálada. Pak jsem přijmul sázku, zda do jedné minuty sežeru celou tatranku na sucho tak, abych měl prázdnou pusu a věřte nevěřte, dal jsem to za 1:06. No budu muset ještě potrénovat. Na řadu přišli i tanečky a . . .

Poslední den jsme se rozdělili na dvě družstva. Pan Dan s děvčaty vyrazil na pohodičku na protější svah za lyžováním, my to vzali na ledovec a skrze trhliny se prodírali v lehké mlze směrem nahoru k Piz Buinu. Mě se po těch pařbách tak nějak vrátila nemoc, takže jsem supěl jak zabržděná lokomotiva a co 20 metrů ze sebe vyplivl nějakej zelenožlutej chrchel o velikosti pinpogového míčku. Ble. Síla a krása hor však byla silnější a tak jsem ťapal dál. Těsně pod sedlem se najednou nebe rozthlo a nezbyl ani jeden mráček. No prostě azuro a paráda.
Dolezli jsme na vrch, pokochali se, a pak si náležitě užili dlouhatánský sjezd až dolů k přehradě. Přes tu už to byl opruz, a tak jsme pak v hospůdce museli zchladit žáhu a počkat na druhou skupinu. Dolů jsme zas jeli skrze tunely, a pak už Bohouškem domů. Cestu nám zpříjemnila hra na takovou normální rodinku, kterou kdyby někdo slyšel, tak se z blázince asi už nedostanem . . . No prostě děcka díky a zase někdy, bylo to good.

Fotogalerie a vide: fotky já

pondělí 2. dubna 2012

Závěrečné soustředění Ski Trab Mára teamu, aneb tak trochu mimo realitu

Moji drazí, co více dodat, než že vám všem, co jste se zůčastnili, ba dokonce i na tvorbě celé akce podíleli, chci ještě jednou poděkovat. Zároveň díky všem, co letos v první velké sezoně, za náš team jezdili a něco udělali. Moc si toho cením a vážím. Ti co nebyli (netýká se řádně omluvených), nechť jim je trestem, že přišli o to, co již asi nikdy nezažijou. Krásné počasí, neuvěřitelnej kopec srandy, utužení party, dva velké závody, noční večírky a likvidace zámečku Šámalka, ale to bych předbíhal, začněme pěkně popořadě . . . POKRAČOVÁNÍ