středa 31. října 2012

Ladakh, aneb jak jsme se prošli skrze barevné hory

Pohled na město Leh
Vydatná snídaně na La terase
Další výprava do Asii mě tentokráte zavála na sever Indie do oblasti Ladakhu, který je obklopen Pakistánskou a Tibetskou (nyní bohužel Čínskou) hranicí. Na výpravu se nás vypravilo celkem šest. Let přes Vídeň a Delhi až do Lehu jsme přečkali klábosením, spaním a pitím,  jen Pan Opičák měl namále, neboť ho někdo zapomněl hned v prvním letadle z Prahy do Vídně. V Delhi jsme si dali Masala Burger a tak nám bylo okamžitě jasné, že tento druh koření z naší stravy vyloučíme. Huba mě pálí ještě teď. Leh je hlavním městem zdejší oblasti a leží v nadmořské výšce 3.500 m n.m., což jsme pocítili hned na prvních schodech. První den jsme tedy raději věnovali aklimatizaci, spánku a objevování dobrých restaurací. Druhý den jsme pak prozkoumali Leh, zašli na zdejší Gompu nad městem a nakupovali zásoby místních potravin na další cestu. Následující den bylo všude nečekaně zavřeno, neb probíhala demonstrace za zkrácení pracovní doby (já chci taky) a využili toho i místní islamističtí extremisté, aby si mohli na ulici zahulákat protiamerická a protiizraelská hesla. To jsou ale komici. Fanatický dav prošel i s nahnanými dětmi ze škol městem a byl naštěstí zase klid, obchody otevřely, restaurace taky a tak zase bylo veselo.


Barevné řeky cestou do sedla Kanda La
Údolí řeky Indus
Konečně do hor jsme tedy již přizpůsobeni zdejší výšce vyrazili taxikem následujícího dne. Odvezl nás jen kousek k věhlasné řece Indus do vesničky Spituk, kde na nás čekal ponyman se šesti koníky pro naše velké batohy a zásoby jídla. Dali jsme přednost této variantě, kdy za směšné peníze (které si vydělá místní chudák) jdete celý den na lehko s malým baťůžkem a máte tak dostatek času a chuti se věnovat věcem okolo, než jen čučet zdrchaně do země a být sedřený jak křeček po sto kilometrech na kole. Jednu takovou dvojici jsme potkali a od kuď myslíte, že byla? No jo, Česká mord parta, co už prý třikrát zabloudila. Naložili jsme tedy koňům batohy na hřbety (ten můj se teda pěkně prohnul a podíval se na mě zle nepěkně) a pak vyrazili podél Indu na Markhavaley trek. Z počátku to byl trochu opruz, pač soudruzi z Indie dodělali kus novej asfalt, ale pak se údolí uzavřelo do kaňonu, asfalt skončil a my tak pohodlně skrze jeden Teetent (stan cestou, kde vařej čaj) dorazili do prvního tábořiště v 3.300 m n.m. v Zhingchanu. Na řadu přišlo i první vaření v podobě hustohusté polévky a ňam ňam dobroty z těstovin.


V jednom z hlubokých kaňonů
Sedlo Kanda La - 4.900 m n.m.
Další den nás čekalo nejdříve nekonečné brodění řeky tam a zpět skrze všemožně tekoucí potok v úzkém kaňonu, následně polední pauza ve vesničce Rumbak, kde jsme nakoupili od místních dětí pletená zvířátka a já se seznámil s vojenskou podplukovnicí z Jeruzaléma (Noah) - oj, ta byla přísná. Odpoledne se nám ukázala Stog Kangri z druhé strany i s ledovcem a konečnou jsme vyhlásili až v tábořišti Lartsa ve výšce 4.500 m n.m. Před véčou jsme si ještě zašli do větší výšky nakopnout aklimatizaci a pak už se podávali fazolky. Ajajajajaj. To bylo v noci ale větrno. A možná i trochu peprno.


Pohoda u snídaně
Údolí řeky Markha
Ráno jsme vstávali trochu do kosy a s údivem jsme koukali, kde že máme koně? Ponyman jen krčil rameny a říkal, že jim asi byla zima a šli se dolu ohřát. No tak jsme tam vše nechali na zemi a mastili nahoru do sedla Kanda La - 4.900 m n.m. Trochu řidší vzduch, ale po fazolové aklimatizaci v noci to bylo s dechem úplně v pohodě a ty výhledy stály za to. Sestup byl v pohodě a údolí se pomalu započalo uzavírat do neuvěřitelně hlubokého kaňonu, kterým jsme po dně procházeli celé odpoledne. Samozřejmě, že stále bez koní. Ty nás došli až po napojení se do dalšího kaňonu Markha - od tuď ten název Markhavaley trek. Tábořili jsme tentokrát v teple dole ve Skyu u řeky a tak večer došlo i na koupání (nejdelší pokus byl asi sedm vteřin). K večeři se podávaly luxusní farfale aglio oio, že by i Polreich škemral na kolenou, aby si mohl přidat. Škoda jen, že jsem jich polovinu vysypal do kaktusového keře, když jsem se jal vyprávět jeden ze svých neuvěřitelných příběhů.


Vesnička Umlung
To by mě zajímalo, kam to vede?
V noci jsem trochu zápasil se psem, co nám šel po jídle (netušil chudák, že když jde o jídlo, tak neznám bratra). Pak jsme si užívali překrásný, i když docela dlouhý den v údolí s krásnou řekou, okolními vysokými skálami plnými barev a co chvíli jsme potkali nějakou kamenou vesničku s úrodnou půdou v okolí, kterou zavlažuje důmyslný systém kanálů. No prostě romantika jak Brno, až jsme z toho na konci dne potkali černošku v nike keckách a s walkmanem. No ta mě teda brala. Tábor jsme měli ve vesničce Markha opět na travičce a ve výšce 4.000 m n.m.


V dálce vykukuje Kang Yaze
Jeden z mnoha brodů cestou
Další den byl podobný tomu poslednímu, jen jsme začali stoupat trochu do kopce a spinkali jsme už ve 4.300 m v Tsigu. Zde bylo strašně větrno a tak se nám hodilo, že zde stál jeden opuštěný Teetent, kde jsme mohli uvařit a večer chvíli posedět. Zábavu nám dělala i malá myška, co zde žila za kamenem a odnášela zbytky našeho jídla do svého hnízda. Hodil jsem jí jednu kulatou sušenku, které se ihned zmocnila a utíkala s ní do díry. Jenže těžce narazila, neboť průměr sušenky byl zhruba tak dvakrát větší, jak její díra. Z toho plyne poučení - nestrkej do díry nic většího, než je díra sama.


Tak tady už to někdo nerozchodí . . .
Pohodička u jezírka
To, že nás opět probudilo sluníčko, nás už ani nepřekvapilo a tak jsme po vydatné snídani začali stoupat prudce do kopce na ledovcovou morénu k malému jezírku pod krásnou horou Kang Yaze 6.400 m n.m. Docela fuška, kterou odlehčili sušenky s čajem, spousta králíků, nelidsky vypasenejch svišťů a dalších prapodivnejch zvířat, co se kolem nás pohybovala po okolí. Spali jsme ve výšce 4.700 m n.m. v osadě Nyimaling. Kosa tady byla jak z losa, kterej navíc zamrznul, takže jsme si museli čistit zuby ledem. A navíc byly zase fazole, oléééééé.


A už se nám nese jídlo do sedla
Celá skupina v sedle Gongmaru La - 5.130 m n.m.
Den D tohoto treku nastal. Výstup do nejvyššího sedla na trati - Gongmaru La 5.130 m n.m. Cesta pěknej opruz po takové nic moc pláni s dalekým dohledem, ale nahoře luxusní podívaná na tu krásu kolem, takže jsme tam chvilku mačkali spouště foťáků jak Japonci. Následoval prudký sestup dolů do dalšího z kaňonů a cesta se klikatila nahoru dolů zprava doleva, až se mi z toho udělalo šoufl a div, že jsem jim to tam nenahodil. Někteří členové výpravy si dokonce i zabrodili a zalezli po skalách. Odpoledne se pak údolí už otevřelo a my došli až do vesničky Shang Sumdo se silnicí, kam jsme si nechali zavolat taxíka, aby nás odvezl zpět do Lehu. Poděkovali jsme našemu Ponymanovi, rozloučili se sním, nechali mu zbytek jídla a bohužel i nechtěně nádobí na vaření a pak dobrodružnou cestou opustili krásný trek. V Lehu bodla sprcha i pořádná večeře a hlavně spánek v postýlce, která tak ulevila zádům i ze stanu otlačené prdýlce. Následující den jsme v podstatě celý proleželi a prožrali v Lehu, abychom nabrali síly na další část naší cesty - výstup na horu Stok Kangri.

Pokračování příště i s více fotkami.

neděle 28. října 2012

Dachstein, aneb jak se Silvini Ski Trab team měnil v precizní techniky

Měsíc říjen je takové jedno velké skladiště běžců na lyžích v Rakouské horské obci Ramsau a tak jsme nemohli chybět ani my. Třetí týden v říjnu má jeden z nejhezčích a nejlépe pro sportovce vybavených penzionů rezervován pro své potřeby soustředění náš Silvini Ski Trab team. Sešli jsme se v neděli večer a druhý den ráno už jsme kroužili první kilometry na ledovci Dachstein ve výšce 2.800 m n.m. No záčátek to byl opravdu ostrý a Dan se zpoza kamery jen usmíval. Lanovkou dolů po polévce jsme sjížděli notně unaveni a do postýlky na penzionu se už každý těšil. Odpoledne nás čekalo drsné posilko s výklusem a protahování, po kterém málokdo mohl zvednou ruce nad hlavu, takže odpadlo riziko, že by si někdo objednal k večeři pivo, neboť by ho neměl čím pít. Večer pak probíhaly masáže a rozbor techniky u videa - ajajaj . . . POKRAČOVÁNÍ