Birkebeiner, aneb to zas byla komédie

Necelé čtyři dny po návratu ze Švédska jsme vyrazili opět na sever, tentokráte do Norska na jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších závodů ze série dálkových běhů - Birkebeiner. Bohouška mi nestihli opravit a tak přispěchal s pomocí teamový parťák Tomas Jakoukeb a jeli jsme jeho autem. Ještě musím připomenout, že před odjezdem nám na rozlučkové párty zmizel Jedla, takže to balení nebylo úplně jednoduchý a tak se stalo, že jsme na sever místo něho vzali druhý den alepsoň jeho vak s lyžema. Cesta proběhla až nečekaně v klidu v rytmu nekonečného množství řízků a koláčů. Na lodi nám přibyl do posádky zhruba dva metry velký sob. Otevřeli nám nový kus dálnice, takže jsme na oběd byli už v Sjusjoenu a mohli tak za jarního počasí vyrazit na první projížďku. No co, vedro jak v Rusku, sněhová mokrá vata, která nejede jak Škoda 105 se zaplou klimatizací, všude kopce jak v Himalájích a navíc ke všemu ještě Pan Dan promazal, tak jsem mu dal svoje lyže na 95 kg a potupně bruslil. Každopádně i tak to bylo úplně nejvíc žužo, pač to bylo po měsíci a půl, co jsem stál na lyžích a to se dá přirovnat tak maximálně k trojtýmu orgasmu v multikulturní reality show se studenou němkou, ošklivou britkou a macatou cikánkou. Další dny se k nám postupně přidávali další příjezdivší a my pomalu, ale jistě projížděli nekonečné horské pláně po zdejší magistrále, jež snad ani není v lidských silách stihnout za život projet celou. Jeden den jsem se s Ježkem dokonale nechal strhnout onou krásou přírody a byl z toho výlet na tři a půl hodiny s neuvěřitelným počtem nastoupaných metrů. POKRAČOVÁNÍ