Haute Route, aneb jak to nedopadlo ani napodruhé

Směr Col du Chardonnet 3.323 m n.m.

Pohled na start na Grands Montets

Loni jsme na tuto věhlasnou horskou cestu mezi Chamonix a Zermattem kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám vůbec nenastoupili a tak jsme se na letošek těšili o to víc. Předpověď nebyla sice nejlepší, ale nevypadala věru zle. Týden sněžilo a teď mělo být sluníčko. Tak jsme nabalili potřebnou skialpovou výbavu a s Danem a Martinem přejeli 1.200 km do Chamonich. Já jsem se už tři týdny trápil nějakou chorobou a cestou do Francie se mi nějak vrátila, tak jsme si říkali, že nám to pěkně začíná. Naštěstí nebyl čas na velké chmury, neboť jsme nocovali v autě na velké matraci. Ano, tři muži, takže buzna paarty mohla začít. Bylo lehce znepokojivé usínat s hláškami, že něčí prdel dnes pozná středověk, budeme jezdit soupaže celou noc, nebo že tu máme nějak teplo :-) Realita byla taková, že Martin zapadl podél matrace do prostoru mezi ní a autem, já na druhé straně to samé a Dan se v klidu roztahoval  uprostřed a ráno si liboval, jak se krásně vyspal. 

Výstup do Fenétre de Saleina3.267 m n.m.

Slanění z Col du Chardonnet

Trochu pomačkaní jsme vyházeli z batohů poslední zbytečnosti a šli na lanovku koupit lístky. Zde se ukázala první chyba, neboť tu byla fronta tak na dvě hodiny. Naštěstí jsem šel na záchod a cestou zpět udělal lehkou levou a připlul jsem k volné pokladně s úsměvem od ucha k uchu, takže jsme jeli za chvilku. V mezistanici to byla další hodina čekání a tak jsme nahoře na Grands Montets ve 3.230 m n.m. začínali až v 11 dopoledne a za vedra, že by i černoši strkali hlavy do písku. Hned na úvod nás čekal poměrně dlouhý sjezd volným terénem po ledovci Glacier des Rognons až na další mohutný ledovec Glacier d´ Argentiére do 2.520 m n.m., kde jsme ze sebe svlékli všechno co šlo, namazali se padesátkou, nandali pásy a vydali se stoupat až do sedla Col du Chardonnet 3.323 m n.m. No, popravdě, ta nemoc, vedro, těžkej batoh, vejška, kopec, myslel jsem, že to nepřežiju. Plazil jsem se jak bába s nůší na Everest a byl rád, že mě v tom kluci nenechali a vzorně na mě čekali. Nahoře jsem si už připadal jak nájemnej Mormon bez vejplaty. Svačina a následné slanění se sjezdem na Glacier de Saleina do 2.920 m n.m. mě trochu postavili na nohy, takže dál do sedla Fenétre de Saleina 3.267 m n.m. to šlo jako po másle, teda až na toho tlustoprda, co málem sundal Pan Dana, když uklouzl a myslel si, že se to v tom svahu zastavuje samo na znamení. Debil. Následoval krátký sjezd na Plateau du Trient do 3.060 m n.m. a smrtelný a nekonečný výstup na chatu Cabane du Trient do 3.170 m n.m., což je pro normální lidi z masa a kostí zhruba na 10 minut. Mně to trvalo hodinu a půl, v takovym bídnym stavu jsem byl, že by nade mnou zlomil každý hůl, nezbývalo mi už žádných sil. Na chatu jsem se doslova doplazil, a pak asi dvě hodiny bojoval o přežití, než jsem se trochu srovnal. No vám budu povídat, prostě na dně. Večeře, rádler a kočička vedle od stolu mně trochu pomohly, takže už jsem šel spát aspoň jako člověk.

Jako že až tam musíme dojít jo?

Výstup do sedla Col Droit 3.325 m n.m.

Slunečná obloha nás vyhnala z brlohu, i když jsme ani moc nepospíchali. V plánu byl pouze sjezd do údolí a pak busem do La Fouly na chatu, kde jsem doufal, že doberu síly. Chatař nám poradil, ať jedeme jinudy, že tamten sjezd stojí za prt a ten jeho, že je super, že si ho krásně užijem, tak jsme moc nepřemýšleli, on nám ho namaloval do mapy a už jsme mazali. Vedro jak od plotýnky, co se na ni vaří guláš, nevěstilo nic dobrýho. Za chvilku jsme vyběhli do krásného sedla Col Droit 3.325 m n.m., odkud to padalo dolů pěkně zostra, až se ježily pulčiky. Sníh měknul a měknul čím dál víc. Pokračovali jsme dolů až na Glacier de Seleina, který je děravý a rozpraskaný jak ementál, takže jsme se raději drželi u levé strany, která byla protkána neuvěřitelným počtem spadlých lavin tvořených mokrým sněhem, takže to dolů byl docela opruz, navíc jsme se klepali, aby se na nás náhodou něco nevysypalo. No fakt hustej sjezd a ta rada od chataře byla na přesdržku tam a zpátky. 

Ajajaj pánové . . .

A teď babo raď, kudy, kudy?

Nakonec jsme se po několika pádech dokodrcali až dolů a po shlédnutí předpovědi počasí na další dny jsme vyhodnotili situaci jako velmi nebezpečnou (stále byla lavinovka na 4. stupni nebezpečí z pěti) a vhledem k tomu, že nás následující dny mělo čekat několik traverzů v jižních svazích, tak jsme to raději ukončili. Cesta zpět byla dobrodružná, pač jsme si nejprve stopli autobus s ochotnym a milim autobusákem (proč takový nejsou u nás?) a pak jsme jeli brutální zubačkou z Martigny do Chamonic, což je teda taky stavební dílo, jak z pohádek bratří Grimmů. Večer jsme tam plni zážitků dojeli, zašli na pivko, absolvovali ještě jednu teplou noc v okolí matrace a další den se vrátili domů. Tak snad do třetice na přesrok se nám to už podaří . . .

Více fotek naleznete zde: fotky Haute Route

Silvretta, aneb jak Andrejka stále frčí na koksu

Cestou na ledovec

Ač to venku na jaro ještě úplně nevypadá, tak jsme odstartovali skialpovou sezonu výletem na Silvrettu, kde nám již tradičním sídlem byla chata Wiesbadenerhütte s více než pohlednou Slovenkou Andrejkou a Lucinkou, který maj jedinou chybu, že frčej na koksu jak Franta Straka. První den jsme dojeli autem do Partenenu, od kud nás lanovka a autobusy dovezli až nahoru na Bielerhöhe, od kud jsme ve vánici už šli konečně na pásech na chatu. Dvě hodinky boje byly až až, ideál na rozejití se, první puchýře, strhlé záda od batohu a propocené tričko jak po návštěvě Ruska. Po příchodu na chatu mi skočily holky kolem krku a už jsem slyšel tu krásnou hlášku: "Ahoj Marečku, no to je dost, my už jsme se těšily, no to si dáš určitě Rádlerik, a kde máš Opičáka, hned mi dej, on chce určitě bydlet u mě, že jó?" No a už jsem byl zase zamilovanej. Dali jsme véču a díky čertům proběhl první večírek.

Vrchol Gross Piz Buin

Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko a čerstvý prašan, tak jsme hned vyrazili na velkou tůru. Přes Grünne Kuppe na ledovec, kde jsme se navázali a šlapali dál až do sedla. Zde většina nechala lyže, my s Márou si ještě kousek šlápli do svahu a pak už následovala mixová skála v mačkách a s cepínem, kterou jsme zajistili lehkým fixem, aby nám holky nepopadaly. Za chvilku jsme byli nahoře u kříže, škoda jen, že už přišla hlášená sněhová vánice, takže jsme si z Piz Buinu výhledů moc neužili. Sestup pohoda a následovalo 20 vteřin strachu při sjezdu do sedla. První oblouk po roce a hned v prudkym svahu, ale dopadlo to dobře, černej pasažér z toho nebyl. Pak jsme sjížděli až na dno údolí a díky vánici, hlubočáku a vybroušenému stylu většiny z nás jsme přes sebe padaly jak švestky, když se blíží podzim. Na konci sjezdu se mi podařilo skočit jednu nebezpečně vyhlížející skálu, jejíž výšku jsme odhadli na zhruba 30 až 50 centimetrů. Každopádně jsem šel ukázkově na záda. Výstup nahoru na chatu už pak byl přísnej, myslel jsem, že je to moje poslední hodina, jak jsem byl utahanej. Večer dorazilo spousta dalších kamarádů a tak se pilo a tancovalo, až to s náma praštilo o zem, že nás z toho druhej den bolela trochu hlavička :D Každopádně holky říkaly, že jsem měl povídavou . . .

Romantika hor je jako krása žen

Třetí den se počasí chovalo jak se chovalo a tak jsme mastili nahoru na Dreilenderspitzi. Nový sníh v prudkém závěrečném svahu vykazoval jistou nestabilitu a docela to smrdělo deskovou lavinou, tak jsme kousek před konce vynechali traverz, vzali mačky a asi půl hodiny bojovali s hlubočákem a jedním neposedným žlabem, až z toho zase přišla vánice a zbabělý ústup zpět k lyžím. Pak to byl chvíli parádový sjezd v prašanu. Zbytek bohužel nebylo vidět ani na půl metru před sebe, takže dostat se zpět na chatu bylo skoro na poblití. Odpoledne jsme se věnovali masážím a pohádkám, večer opět hudbě a zábavě, tentokráte nás složily oříšky.

Vrcholový hřebínek

V neděli bylo od rána hnusně a tak jsme se věnovali nácviku vytahování z trhliny a záchraně zasypaného v lavině. Jak se ukázalo, tak většina by to měla trénovat mnohem častěji, jedničku by si zasloužil málokdo. Odpoledne jsme pak zkusili dát kratší tůru, ale bohužel naše cesta skončila kousek od chaty pro husto hustou mlhu, takže jsme se zase vrátili a rozjeli závěrečný večírek, kdy Bára zase hrála jako o život, my zpívali a Kozel nás všechny nalil Whisky z cyklolahve.

Vrchol krásného kopce Silvrettahorn

Velikonoční ráno se děly věci. Nástroje lásky (pomlázky) létaly vzduchem směr vymazlené zadečky, ozýval se jukot a hledaly se vejce. Jen mi nějak nedošlo, že ty místní blbci to neznaj, takže když jsem seřezal nějakou Rakušanku, tak jsem od jejího frajera málem dostal přes držku. Každopádně venku to byla pohádka, azuro, lehký většík, 30 cm novýho prašanu a tak jsme se do toho s vervou pustili. vyťápli jsme si zase na ledovec, kde jsme to ohli doprava na Silvrettahorn, strašně krásný kopec. Ten jsme dolézali opět na mačkách a stálo to opravdu za to. A to vše ještě okořenil dokonalý sjezd prašanem dolů, z kterého jak říkala Šárka, se jí postavilo péro a já kontrastoval, že to bylo lepší jak sex. Vše jsme zakončili opalováním na terase dole u přehrady abouřlivou cestou domů, kdy jsme v zácpě dělali zábavu okolním autům. Každopádně to byla opět super akce a už zase těšíme s Panem Opičákem, kterej tak trochu pláče po nocích strávených u Andrejky pod košilkou, na další rok.

Více fotek najdete zde: FOTKY SILVRETTA