Tropická horka nás přiměla vyrazit lézt někam do chladu, kde se člověku nebude na každém chytu potit ruka jak v krematoriu. No a tak jsme skočili ráno do auta a odpoledne už parkovali na Lücknerhausu s plánem vylézt na Grossglockner - nejvyšší horu Rakouska vysokou 3.798 m n.m. Do batohu jsme naházeli nějaké to lano, sedák, helmu, pití a jednu bundu, kdyby náhodou teplota klesla pod plus 30°C a pak už hurá na chatu, která je vyhlášena v celých Alpách jako "Štrůdlhütte", neb se zde člověk při každém jídle doslova přežírá. A nebylo tomu jinak ani tentokráte. Karel se Šárkou se drželi zkrátka, stejně tak jako Rakouská sekce naší výpravy Markus, Bernard a Moni, zatím co já jsem likvidoval místní zásoby až do dna. Já jim říkal, ať už na ten stůl nic nenosí, ale oni né, oni furt další maso, pak zákusky a že ještě dortíček sem neměl . . . jó to se to pak leze . . .
Ráno 4:30 budíček a už jsem nepotěšen od rána, že musím vstávat. Dobrá snídaně to trochu zlepšila, ale dobrou náladu jsem dostal až po navázání se na lano pod skálou. Vytvořili jsme tři vyrovnané dvojice, které se vydali po krásném a vyhlášeném hřebeni nahoru. Šlo to jako po másle, lehčí úseky střídaly ty těžší, ale díky teplu a suchu jsme naprostou většinu proběhli souběžně na krátkém laně. Bohužel to byl trochu Václavák a tam jsme si na štandech občas i pospali a já velmi rychle získal na kopci přezdívku "ten co pořád zívá". Jen ve dvou místech jsem se trochu zapotil, na jedné plotně a pak, když jsme potkali partu Poláků a já nestihl udělat to, co se má udělat, když je člověk potká. Slušně pozdravit Češť a jebnou je cepínem po hlavě. Lezli ve třech, nacpali se nesmyslně do nás a málem mi shodili Moni dolů, no klasika, tak jsme si to krátce vysvětlili a byl klid. No a pak už jsme seděli nahoře u kříže, usmívali se, baštili svačinu a kochali se výhledy na všechny strany. Bohužel i na ledovce, které tam počítám do pěti let už nebudou. Cesta dolů normálkou přes malej Glockner vypadala jako zácpa na D1, když tam svedou ještě obchvat Mnichova, takže jsme si zase trochu pospali. Na Adlerruhe proběhla polední polévka, po které to dolů po zbytcích ledovce, kterej zatím rozpraskal jak ementál, běželo úplně samo, až jsme málem přeběhli i auto. Rozloučili se s naší Rakouskou sekcí, hupsli do Superba, kterej nás během chvilky odvezl zase domů do tropů a lehce jsme ověřili, že se dá Grossglockner udělat na pohodu z Čech a zpět za pouhé dva dny.
